V řadě ohledů se však básník pouští dál: zkouší, zda jeho verše obstojí i bez rýmů a zda se v nich najde místo pro stárnutí a smrt. Zatímco v předloňské knížce No jo, ale... se Suchý přikláněl spíše k první, radostnější poloze, nová sbírka má blíž k pochmurnější tónině.
Titulní báseň, která zaplňuje bez pár stránek celou sbírku, je variantou odvěkého podobenství o životě a smrti. Nad kterési město připlouvá vzducholoď „černá jak stuha z pohřebního věnce,/ vznešená jak hymna/ a tajemná,/ tajemná jako lesy v Karpatech“. Obecní blázen Valerian Klápště sice sýčkuje, že do kraje přichází mor, ovšem nikdo jeho proroctví nevěří. V koši vzducholodi se mezitím rozvíjí příběh mladých milenců... Éros se tu střetává s Thanathem, vzducholoď zvolna dosedá „na náměstí/ hned vedle kostela“ a Suchého poezie se překlápí v takřka detektivní příběh, jehož stránky hltáme v očekávání, jak celá věc dopadne. Závěr se však noří do tajemného, snového oparu, v němž jen „Dvě děti si hrají s koněm/ Jeden šťastný den - a po něm/ Nic.“
Stylistická i jazyková suverenita je udivující, stejně jako básnická síla, s níž Suchý zpracoval podobenství. Jestliže básník dokáže v Černé vzducholodi jednoduše - avšak nikoliv povrchně! - promlouvat o složitých věcech, co víc od něj chtít?
|
Jiří Suchý |
|
Jiří Suchý: Černá vzducholoď |
 Jiří Suchý křtí knihu fotografií Karla Gotta. |
 Jiří Suchý čte otázky na obrazovce počítače při on-line rozhovoru na iDNES. |
 Jiří Suchý diktuje odpověď na otázku čtenáře asistence |
 Jiří Suchý kontroluje odpovědi na otázky, které čtenářům iDNES zodpověděl |
 Jiří Suchý hledí na obrazovku počítače s otázkami čtenářů |
 Ještě přesně nevím, kdy a kam na dovolenou vyrazím. Už jsem si ji sice plánoval, ale přišla mi do toho nějaká práce. Takže až pojedu na dovolenou, bude to asi do amerického Chicaga nebo ke mně na chalupu. |
