FOGLAROVI CHLAPCI NEMAJÍ ZÁJEM O SKUTEČNOST
Na začátku druhé světové války byl Foglar nejen mimořádně úspěšným autorem knih pro chlapce, jednou z vůdčích osobností českého skautingu, ale také redaktorem Mladého hlasatele.
Dětského týdeníku s dvousetisícovým nákladem, který na sebe vázal přes čtyřiadvacet tisíc čtenářských klubů, v nichž děti pěstovaly Foglarem nabídnuté aktivity. Modrý život, lovení bobříků - vše, co Jestřáb předtím v praxi vyzkoušel se svou Dvojkou. Nacisté si s potenciálním nebezpečím poradili ostře a hladce: na podzim 1940 zakázali skauting a o pár měsíců později vydávání Mladého hlasatele.
Poválečné odstavení Foglara působí ve srovnání s touto přímočarostí až tragikomicky. Přece jen je tu potřeba vysvětlit, proč musí být umlčen autor, jehož dětský časopis Vpřed se zase blíží dvousettisícovému nákladu a jehož Hoši od Bobří řeky vycházejí v roce 1947 již v osmém vydání. Ještě v roce 1939 se sice líbili i Marii Majerové, avšak teď, při poválečném nástupu komunismu, je Foglarovi vytýkáno "zesměšňování dělnické třídy" i "fašizující tendence". A k tomu schematické a stylisticky chudé psaní.
Ke zmatení pojmů přispívají kromě režimních protagonistů i literární soudci. Například Ivan Klíma v roce 1952 (v té době Vpřed již nevycházel a foglarovky byly na indexu) píše: "Foglarovi chlapci nemají zájem o skutečnost, o svou práci, o všechno, co se děje kolem nich..., utíkají k hloupým snům o vymyšlených Indiánech." Takřka groteskně vyznívá z dnešního pohledu velká foglarovská debata, jež se odehrála v polovině šedesátých let na stránkách Zlatého máje. Pro jedny jsou Foglarovy Rychlé šípy "naší obdobou sovětského timurovskéhu hnutí Arkadije Gajdara", pro jiné je jeho tvorba "příliš ideově spojena se společností vývojově překonanou". Umělecky prý jeho práce nepostihuje smysl, příčiny, dopad a souvislosti lidského jednání, anebo "otevírá celou oblast nových stylistických možností". Stejně tak hodnocení výchovného účinku foglarovek osciluje mezi tím, že se jim vytýká tu "pedagogický sentimentalismus", tu se píše o "vzorové výchově".
Polistopadová reflexe Foglara tak horkokrevná nebyla. Měla mnohem akademičtější ráz. Důležité je, že patrně nejvýraznější příspěvek této diskuse, text Jana Lopatky, který původně vznikl již v roce 1982, vrací celé téma k jeho kořenům. "Je zarážející, pokládá-li se důraz na čest, osobní odvahu, zodpovědnost za nějaký zvláštní únik z reálného světa," píše Lopatka v narážce na některé foglarovské výtky a kritiky.
STRÁŽNÍK JAKO INICIÁTOR DOBRA
Čest a odvaha. Lze tak přežít ve světě dospělých? Nevím, ale ve světě chlapců určitě, odpověděl by Foglar. Chtěl přece vždy věčně zůstat chlapcem, nikdy nezestárnout, jak píše na mnoha místech autobiografie Život v poklusu. "Miloval jsem - dodnes jsem milovat a obdivovat nepřestal - nade vše tu kouzelnou prchavou dobu lidského žití - a čím dále tím více jsem byl rozhodnut upsat jí celý svůj život." Jinde líčí, že to byl laskavý obecní strážník, který mu jako chlapci daroval růže, a také pozorný tramvaják, který zabrzdil před zakopnutým míčem - ti upevnili jeho rozhodnutí "pomáhat v životě dětem".
Jiným inspiračním zdrojem byl film Zorro mstitel v titulní roli s Dugem Fairbanksem. "Tento chlapík z gumy" Foglara přiměl k promýšlení pozdějšího Modrého života. Se svou Dvojkou pak prožil mnohé z toho, co čteme na stránkách Hochů od Bobří řeky. "...měli jsme i svou Bobří hráz a byli jsme i ve Sluneční zátoce. I Zelená příšera tam strašila, zvučící dřevo zpívalo a veliký bílý měsíc nad pasekami tam nahoře vycházel... A podle všech těch myšlenek, proměněných ve skutečnost, psal jsem svoje Hochy od Bobří řeky," uvádí Foglar o zvláštní dvojjedinosti svých knih a životních příběhů. A k historii slavných literárních Rychlých šípů se lze dozvědět, že také existovaly jejich živé vzory: "...A tu jsem narazil na partu výborných chlapců, velmi podnikavých, statečných, kteří o úžasná dobrodružství takřka zakopávali na každém kroku..." Tyto vzpomínky Foglar psal ve svých osmdesáti letech. Bezelstná upřímnost jeho řádek se s věkem, který by již měl být poznamenán odstupem, zdánlivě ještě násobí až v jakousi naivitu, dětinskost. A přesto jde asi o jediný správný klíč ke kauze Jestřáb-Jaroslav Foglar. Ochotu a schopnost akceptovat Foglarův svět takový, jaký je - romantický, dobrodružný, s "dětským" smyslem pro absolutní čest a spravedlnost. Děti s Jaroslavem Foglarem již přes šedesát let nemají žádný problém. Dospělí často ano. Stejně často však Foglara laskavě chápou jako vzpomínku, která kdysi byla pro ně "smrtelně" vážnou věcí. Takovou, kterou by docela rádi dopřáli i vlastním dětem.
