Snímek začíná v dokonale hollywoodském duchu. Milenci se k sobě tulí v autě nad městem, když z nebes zaútočí vetřelci, armáda se marně brání mohutnou palbou – a pak se ukáže, že celá zosobněná tupost akčních sci-fi se odehrává opravdu na plátně kina. Ovšem kina na jiné planetě, v jehož hledišti sedí zelené bytosti.
Planeta 51 totiž představuje svět, který se podobá tomu našemu jen s tím rozdílem, že se tu lehké pozemské retro a la 50. léta snoubí s futurologickými prvky. A onen nápad tkví v tom, že obvyklou zápletku postaví na hlavu: ufoni nenapadnou Zemi, nýbrž právě naopak na planetě malých Shreků přistane pozemský astronaut a rozpoutá paniku. Neboť místní pod vlivem hloupých filmů a ještě hloupějších generálů věří, že jim vetřelec hodlá vysát mozky.
Karikatura supermana
S originální výchozí situací si tvůrci příliš nehrají, vyživují ji celkem krotce více parodickými odkazy a symboly včetně ruského sputniku nežli vlastní fantazií. Podle věčného modelu se navzdory válečné propagandě zrodí přátelství mezi výrostkem z místního planetária a velkohubým kosmonautem s americkou vlajkou, v jehož osobě film karikuje veškerá klišé supermanů – ovšem poněkud dětinsky.
Také výtvarně má Planeta 51 podobu přičesanou do univerzální rodinné roztomilosti. Spíše než celek baví drobnosti jako robot v roli domácího mazlíčka nebo školní nácvik obrany před invazí.
Novost snímku však zařizuje výhradně obrat základního modelu o sto osmdesát stupňů, jinak se vyprávění drží tradice od zlosynů přes protestující mládež v duchu hippies až po honičky ve stylu kreslených grotesek pro nejmenší diváky.
Škoda, že si tvůrci netroufli na drzejší a dospělejší tvar. Ale i rodiče Planetu 51 přečkají bez úhony: ocení vkusný "nahatý" žert a hlavně díky dobovému nátěru i staré dobré rokenroly.
Planeta 51
Španělsko, režie Jorge Blanco, Marcos Martínez, Javier Abad, české znění, 91 minut
Hodnocení MF DNES: 50 %
