RECENZE: Nic jsem neudělala, jen jsem u Goebbelse psala na stroji

  • 68
V dokumentu Jeden německý život popisuje Brunhilde Pomselová jak jako sekretářka pracovala pro Josepha Goebbelse.
Reklama

Nevelký, ale pohledný, upravený, pěstěný, sebejistý, vždy lehce opálený a lehce arogantní. „Vynikající herec, jakživ nevypadl z role, jen jednou zařval.“ Tak popisuje říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse jeho někdejší sekretářka Brunhilde Pomselová, při natáčení víc než stoletá hrdinka pozoruhodného dokumentu Jeden německý život, jenž jde do našich kin.

Je to paradox: ač snímek obsahuje unikátní archivy, vlastně zdržují. Daleko silnější je tentokrát „mluvící hlava“ s drobnokresbou vrásek, darem přesné formulace a s odhodláním zhodnotit svůj život poctivě, ne však nemilosrdně.

Fotogalerie

„Nikdo mi to dnes nevěří, ale byli jsme stádo, nic jsme nevěděli. Navíc patřím ke zbabělcům, nezmohla bych se na odpor. A jestli cítím vinu? Nic jsem neudělala, jen jsem u Goebbelse psala na stroji. O Židech jsem se dověděla až po válce v ruském zajetí. Svůj díl viny nesu jako celý národ: za to, že jsme je pustili k moci,“ shrnuje.

Jeden německý život fascinuje detaily nejen o Goebbelsovi, jenž byl „v kanceláři upravený šlechtic, na tribuně zuřivý skřet, přírodní úkaz, ani sám snad nevěděl, čím dokáže lidi strhnout“. Když se její otec vrátil z první světové války, zakázal dětem nočníky: „Pruská výchova k poslušnosti a povinnosti.“ V roce 1933 mávali Hitlerovi: „Proč ne? Byl to někdo nový. Žili jsme lehkovážně, v Berlíně bylo veselo, na vstup do NSDAP za příslib práce v rozhlasu jsem vystála frontu, na ministerstvu propagandy byli milí lidé, dali mi příplatky, jen za ty peníze pak už nešlo nic koupit.“

Jeden německý život

Rakousko / Německo, 2015, 107 min Režie: Christian Krönes, Olaf S. Müller, Roland Schrotthofer, Florian Weigensamer Scénář: Christian Krönes, Olaf S. Müller, Florian Weigensamer
Hodnocení­: 75%

Podrobnosti jsou působivější než známá fakta – jak se styděla, že židovské kamarádce nese cigarety, když potřebovala chleba. Jak zdvořilé a vychované Goebbelsovy děti chodily se psem pro tatínka do kanceláře. Jak ke konci války v úřadě upravovali hlášení o dvaceti Němkách znásilněných Rusy na třicet. Jak ve velitelském krytu potřebovali „už jen alkohol na otupění“, jak jimi smrt Hitlera otřásla méně než Goebbelsova, jak šili z pytlů bílou vlajku.

Reklama

„Občas mě trápí svědomí, jenže člověk nakonec myslí na sebe. Já byla vždy povrchní, a to mi pomohlo,“ vykládá žena, jež zemřela letos v 106 letech.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

68 příspěvků v diskusi

Reklama