Nevykutala však nic jiného, než co o soutěžících sdělila už sobotní estráda. A sice, že 1) mohutně máchají rukama, 2) zubí se, jásají a křičí Vau!!!, 3) papouškují fráze těch, kteří je hodnotí, čímž z kola nutně vypadly případné osobnosti. Zkrátka uchazeči o nováckou slávu byli vesměs produkty Novy ještě dříve, než na obrazovku vstoupili.
Provázanost pořadů zkoušela i Česká televize. Povedl se dokument Krvavý brak, předznamenávající Tarantinův kontroverzní film Pulp Fiction. Chválabohu žádný komentář, pouze ostře střižené soudy a ukázky: nejen o "hvězdičce" vyhánějící dětské diváky od násilí a sexu, ale také o zdravém rozumu a dobrém vkusu. Neškodí náhodou špatný film více než film dobrý, třeba i s erotikou? Nepůsobí krvavé zprávy hůře než umělecká fikce, stylizace, hra a hlavně humor, což i dítě umí rozlišit? Proč nevadí hrdinové kreslených grotesek, ačkoli se umlátí pánvičkou? To byly zajímavé otázky, nemluvě o odpovědích, kde zazněly i návrhy jako "před filmem ať je vysvětlující úvod" či "Tarantino zaslouží výslech na StB". A po tom všem přišla s kouzlem nechtěného hlasatelka, když důrazně pravila, že následující film "ale rozhodně není pro děti".
Trochu méně švandy přinesla včera ČT 2 ve večeru na téma Umění (žít) v exilu, zato šlo konečně o blok vskutku komponovaný, ba prokomponovaný - možná až moc. Základ tvořily hraný film Psí dostihy, natočený emigranty ve Švýcarsku, a dokument Tenkrát a dnes, v němž znovu mluvili aktéři Psích dostihů, ovšem o svých skutečných osudech; obojí režíroval Bernard Šafařík. Psí dostihy prošly kiny v roce 1990, podle režiséra "v krajně nevhodné době euforie", prý je též poznamenal nedostatek peněz. Neřekla bych - spíš nedostatek kvalitních herců, zejména hereček; humor příběhu působí mile, byť karikatura Východu i Západu jako by vypadla z let padesátých. Ještě vyčpělejší byl hrdina: rozervaný, vzdorný umělec, provokující v každém režimu. Génius? To film nedoložil. Málem člověk litoval ubohé Švýcarky, jež byty a náruče otevřely nemožným mužským z Čech. Následný dokument byl věcný, střízlivý, přehledný, jen zbytečně hýřil prostřihy zpět do předešlé hrané fikce. Režisér prostě "provazoval" svá vlastní díla navzájem.
Provázanost pořadů zkoušela i Česká televize. Povedl se dokument Krvavý brak, předznamenávající Tarantinův kontroverzní film Pulp Fiction. Chválabohu žádný komentář, pouze ostře střižené soudy a ukázky: nejen o "hvězdičce" vyhánějící dětské diváky od násilí a sexu, ale také o zdravém rozumu a dobrém vkusu. Neškodí náhodou špatný film více než film dobrý, třeba i s erotikou? Nepůsobí krvavé zprávy hůře než umělecká fikce, stylizace, hra a hlavně humor, což i dítě umí rozlišit? Proč nevadí hrdinové kreslených grotesek, ačkoli se umlátí pánvičkou? To byly zajímavé otázky, nemluvě o odpovědích, kde zazněly i návrhy jako "před filmem ať je vysvětlující úvod" či "Tarantino zaslouží výslech na StB". A po tom všem přišla s kouzlem nechtěného hlasatelka, když důrazně pravila, že následující film "ale rozhodně není pro děti".
Trochu méně švandy přinesla včera ČT 2 ve večeru na téma Umění (žít) v exilu, zato šlo konečně o blok vskutku komponovaný, ba prokomponovaný - možná až moc. Základ tvořily hraný film Psí dostihy, natočený emigranty ve Švýcarsku, a dokument Tenkrát a dnes, v němž znovu mluvili aktéři Psích dostihů, ovšem o svých skutečných osudech; obojí režíroval Bernard Šafařík. Psí dostihy prošly kiny v roce 1990, podle režiséra "v krajně nevhodné době euforie", prý je též poznamenal nedostatek peněz. Neřekla bych - spíš nedostatek kvalitních herců, zejména hereček; humor příběhu působí mile, byť karikatura Východu i Západu jako by vypadla z let padesátých. Ještě vyčpělejší byl hrdina: rozervaný, vzdorný umělec, provokující v každém režimu. Génius? To film nedoložil. Málem člověk litoval ubohé Švýcarky, jež byty a náruče otevřely nemožným mužským z Čech. Následný dokument byl věcný, střízlivý, přehledný, jen zbytečně hýřil prostřihy zpět do předešlé hrané fikce. Režisér prostě "provazoval" svá vlastní díla navzájem.
