"Je tu stále hodně diváků, kteří chtějí vidět klasické divadlo," říká Yvetta Srbová

- "Určitá vyjímečnost Divadla v Řeznické je daná způsobem provozování. Naše divadlo je sice stagionou, ale s vlastním programem, což znamená, že nepřijímáme pouze vytvořená představení jako klasické stagiony. Jsme tedy jakousi repertoárovou stagionou se stálým okruhem preferovaných herců. Není náhodou, že tu někteří herci hrají ve třech i více představeních, přestože jsou v angažmá v některém jiném pražském divadle," vysvětluje ředitelka divadla Yvetta Srbová, která právě v těchto dnech otevírá v Řeznické svou čtvrtou divadelní sezónu.

Jaká je dramaturgie vašeho divadla?
Před lety, ještě v době ředitelování Doubravky Svobodové, tíhlo Divadlo v Řeznické spíš k experimentům. Dnešní podoba dramaturgie je přece jenom jiná, děláme profesionální klasické divadlo v rámci našich možností. Nevrháme se slepě do nějakých netradičních forem divadla, protože si myslím, že jsou scény, které se na takové věci specializují a navíc je tu stále hodně diváků, kteří chtějí vidět klasické divadlo. Za ty roky mého působení v tomto divadle vykrystalizovaly určité hry, které mají stoprocentní návštěvnost, takže je stále zařazujeme do programu a k nim přidáváme premiéry. Pokud přestane být o představení zájem, tak ho ,mnohdy i k naší lítosti, okamžitě vyřadíme. Naše divadlo je tak malé, že si nemůžeme dovolit hrát představení, na které bude třeba jen z půlky plné hlediště. Co se týče cílové věkové skupiny našich diváků, myslím si, že si tu mohou vybrat opravdu všichni.

Uvažujete o vytvoření stálého divadelního souboru?
Neuvažujeme o tom ze dvou prostých důvodů. Zaprvé naše divadlo je dost malé, pouze pro šedesát diváků, a stálý soubor je přece jen finančně náročnější než stagionový způsob provozování. Na druhou stranu kamenná souborová divadla jsou těmito stálými soubory dost svázána, protože musí pořád počítat s jistým hereckým obsazením. Náš způsob fungování nám dává široké pole působnosti, co do výběrů projektů a spolupracovníků a tato svoboda volby je opravdu nezaplatitelná. Jedinou nevýhodou je, že program našeho divadla se sestavuje na poslední chvíli, v momentě, kdy nám herci, kteří jsou někde ve stálém angažmá, oznámí své volné termíny. Ale s tím jsme se naučili za ta léta pracovat.

Jste příspěvkovou organizací, což znamená, že jste závislí na podpoře státu. Pro tak malé divadlo jako je Řeznická, je podpora státních isntitucí velice důležitá. Jaká je vaše spolupráce?
Patříme pod Obvodní úřad Prahy 1 a musím říct, že spolupráce z jejich strany je dobrá. Problém ale vidím například v udílení grantů, kterých se nám za poslední dva roky od státu nedostalo. Nevím z jakých důvodů, protože jsem přesvědčená o tom, že výběr představení a režisérů je kvalitní. Proto mi zůstává rozum stát nad tím, že státní peníze plynou na místa, která by měla fungovat samostatně. Pokud někdo předloží projekt na samofinancované divadlo a přesto dostává několikrát do roka milionové příspěvky od Magistrátu hlavního města Prahy nebo od Ministerstva kultury, tak tomu nerozumím. Týká se do například Divadla Adria, které dostalo v uplynulé sezóně od státu kolem tří a půl miliónu korun. My potom máme problém sehnat sponzory, kteří by pomohli vzniku nových projektů třeba jen stotisícovou částkou.

Jakou máte zkušenost se sháněním sponzorů?
Nevalnou. Právě proto, že naše divadlo je malé, nemůžeme nabídnout tak mediálně podloženou akci, aby to bylo pro větší sponzory zajímavé. To znamená, že sponzorské peníze plynou na takové akce jako napříkald Tanec Praha, Jam a podobně. Měli jsme tedy zatím, co dělat abychom zaplatili nové projekty a sehnali peníze na právě probíhající rekonstrukci divadla. Snažíme se také nabízet divadlo k pronájmu solventním firmám, které by mohly divadlo rozumně využít ke svým účelům.

Vaše divadlo funguje také jako galerie, jak často tu probíhají výstavy?
Výstavy se obměňují každý měsíc, často se jedná i o výstavy prodejní, ale nejde o galerii v tom pravém slova smyslu. Vedle profesionálních umělců dáváme často příležitost těm, kteří nemají příležitost vystavovat někde jinde. Žadatelů o vystavování je zatím hodně, takže máme z čeho vybírat.

Viděla jste už pracovat několik ročníků studentů DAMU, myslíte si, že se jejich způsob práce ubírá stále stejným směrem?
Co se týče divadla jako takového, tak se tu vcelku nic nemění. Je tu samozřejmě zřejmá snaha po objevování nových věcí, ale také je tu dostatečný prostor k novým experimentům. Většina mladých divadelníků se však brzy smíří s tím, že už spoustu věcí bylo objevených, a že dělat věci za každou cenu jinak, na úkor příběhu nebo textu, nemusí být zrovna tím nejlepším řešením. Horší je, že na mladé lidi působí ekonomický tlak a to daleko více než v dřívějších dobách. Pokud si tedy chce někdo udržet nějakou dobu jistou hereckou samostatnost, tak brzy zjistí, že to není finančně možné. Myslím si, že se v posledních letech stále větší množství umělců uchyluje ke komerční scéně, místo toho, aby zůstali věrni klasickému divadlu.

Kontaktní adresa pro zájemce o uspořádání vlastní výstavy nebo o další využití prostor Divadla v Řeznické: [e-mail]
Informace o divadle a programu na adrese: www.reznicka.cz

Věřitelé, Zuzana Geislerová, Jan Vlasák, představení se už nehraje

Vytetovaná růže (Gabriela Wilhemová, Linda Rybová)

Kdo se bojí Virginie Woolfové (Jiří Bartoška)

Ohlédni se v hněvu (Jiří Bábek, Jaroslav Šmíd)

Blázinec v I. poschodí(Miroslav Hanuš, Martin Dejdar, Petr Jančařík, Bára Hrzánová, představení už se nehraje

Interiér divadla se dá využít i k různým společenským akcím

Lidožrouti, aneb Franta v nouzi dobrej