Svůj příběh z chudé čtvrti prosáklé zločinem nazývají "tvrdou součástí jihoitalské historie", nešlo jim však prý o sociologii, nýbrž o "cestu bolesti" hlavního hrdiny, kterému se při jízdě metrem promítají ve vzpomínkách dojmy z nedávné události.
"Chceme, aby divák pochopil, jak k téhle hranici dospěl kluk, který sám pečuje o svou babičku a jehož drsnou každodennost projasní láska," vysvětlují.
Ve filmu hrají vesměs neškolené děti ulice, pro něž prostředí, které divákem otřese, je naprosto normální - jiné neznají.
"Když jsme od jednoho z malých herců sháněli písemné povolení rodičů, musel nám pomoci soud: zjistili jsme totiž, že jeho otec patřil ke zločineckému gangu, pak spolupracoval s policií a má novou totožnost," vyprávějí Frazziovi, jejichž výběrem prošlo na tisíc dětí.
V mrazivé scéně chlapci "ze sportu" přebíhají dálnici. "Ač jsme to zkoušeli dva dny a auta řídili zkušení kaskadéři, měli jsme hrozný strach, aby se jim nic nestalo.
Jeden běžel kvůli různým pohledům kamery několikrát. Když jsme se pak ptali, jak se cítil, svěřil se: Málem jsem se podělal," vzpomínají tvůrci.
S hrdiny, kteří prý mají odmala jedinou vlastní etiku - jak přežít, se filmaři setkali ještě po natáčení.
"Když se viděly na plátně, jako by se ty děti vrátily znovu na chvíli do pohádky - bohužel pak zase putovaly zpět do kruté reality své čtvrti. Ale už to, že okusily jiný svět, by jim mohlo pomoci," věří vítězové festivalu.
