Je současné umění nesrozumitelné? Ne, stačí mít odvahu se dívat

Jedna z nejlepších přehlídek současného umění mladých umělců je v rámci Bienále k vidění v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Zpochybňuje zažité vnímání umění i okolního světa.

Toy_box kreslí komiksy do veřejného prostoru a reaguje jimi na aktuální události – například na vyklizení squaterské vily Milada nebo na sociální problémy v zamořených Neratovicích. Nebojí se angažovanosti a je v pozitivním smyslu slova nekompromisní. | foto: Archiv GHMP

Bienále mladého umění v pražském Domě U Kamenného zvonu představuje generaci umělců, kteří začali tvořit po Kateřině Šedé či Jánu Mančuškovi, dvou výrazných zjevech reprezentujících starší generaci, jež výrazně zasáhla do podoby umění po roce 2000. Oba se prosadili v zahraničí, oba v současnosti patří k našim nejuznávanějším a nejoriginálnějším tvůrcům.

Bienále 2010

Kurátor výstavy: Tomáš Pospiszyl.
Výstava trvá do 3. října.

Výtvarníci o deset let mladší jsou jiní - přesto mají podobně silný potenciál. Jejich práce téměř zcela postrádají estetiku, vycházejí ze sociologie, architektury, vnějšího světa. Umělec už dávno není odtrženým bohémem tvořícím v extatickém stavu políben múzou. Současný tvůrce je filozof všednosti, komentátor společenských konceptů, jejich "posunovač" a tvůrce těch nových.

Dvacítka výtvarníků vytvořila většinou práce přímo pro bienále, některé vznikly na míru pro prostory středověkého Domu U Kamenného zvonu a jejich společným jmenovatelem je absence vyhraněného uměleckého pole, v němž by tvořili, a umanuté trvání na jeho rozšíření do okolního každodenního světa.

Jiří Thýn se zabývá optickými a myšlenkovými klamy, vytváří fotogramy.

I přes přetrvávající výtky na nesrozumitelnost současného umění je těžké si představit výstavu, která by tak výrazně mohla oslovit každého, kdo má odvahu a je otevřený vést s vystavenými díly dialog. Letošní bienále je uvolněné, svobodné a velmi srozumitelné, pokud je divák ochoten naslouchat, číst, dívat se, sdílet tajemství a mentálně růst s každým
exponátem.

Ponk testuje návštěvníky

Odvaha je přitom to, co bienále testuje už od vchodu - Dominik Lang totiž ve vstupní hale postavil repliku pokladny a šatny a celou strukturu budovy převedl do modelu. Lístky se tak prodávají v předsunuté kase, v "budce", která je živým exponátem na pomezí architektury a konceptu.

Šatnářky mohou být zmatené, návštěvníci taktéž. Stejně jako u jeho dalšího exponátu v prvním patře - vstup do výstavy totiž tvoří dílna, kterou Lang včetně všech kladívek, hřebíků, ponku či rádia stavbařů přemístil ze skrytých prostor, kam nemá návštěvník obvykle povolen přístup, přímo do expozice či z ní část expozice vytvořil.

Boření zažitých tendencí je přitom to nejcennější, co může umění světu nabídnout. Nutí návštěvníky, aby statečně vešli někam, kam je nelákají klasické exponáty, nečeká očekávatelné, na tenký led vlastních obav a stereotypů. Někteří se při vstupu zarazí a ptají se, zda mohou dál.

Zpochybnění známého prostoru je cenným návodem i pro svět mimo umění (pokud je s dnešní expanzí umění do venkovního světa možné o nějakém světě mimo umění vůbec mluvit). Langem to však teprve začíná.

Golf uprostřed Prahy

Vladimír Turner vystavuje projekt nazvaný UFF, intervenci do prostoru města, guerillovou humanizaci okolí. V několika částech Prahy podnikal ne úplně legální akce (například potažení betonového městského květináče zeleným golfovým plátnem, na němž on i kolemjdoucí hráli golf na jednu jamku), sám sebe pak policii udal a mobil, ze kterého to udělal, nechal odletět horkovzdušným balonkem.

Říct, že je to hravé, by bylo příliš zjednodušující. Turner venku udělal to samé, co Lang uvnitř galerie - zpochybnil stávající jistotu, nechal lidi na moment zapochybovat o každodennosti a dýchl na ně možnost svobody. A do třetice zpochybnění - Rafani a jejich opona, která se střídavě otvírá a zavírá, umožňuje a znemožňuje návštěvníkovi výstavy výhled na Staroměstské náměstí a návrat do výstavy, půlí prostor na tam a tady, přičemž obě lokace se mění podle umístění diváka a stavu, v němž se opona nachází.

Dokumentární film Viery Čákanyové o paní postižené Alzheimerovou chorobou zároveň vypovídá o zbytcích komunismu v nás

Výrazné jsou na bienále i "sociální" projekty Jany Štěpánové a Gabriely Kontry, Viery Čákanyové či nástěnný komiks od umělkyně Toy_box. Štěpánová s Kontrou problematizují stereotypní vnímání rodiny a nabízejí bezpočet příběhů a fotografií lidí, kteří žijí jinak než v heterosexuálním manželském svazku.

Čákanyová tvoří téměř dokumentární příběh ze vzpomínek paní postižené Alzheimerovou chorobou a Toy_ box zobrazuje bezútěšnost života v Neratovicích spojených snad navždy s "jedovatou" Spolanou, která otravuje nejenom ovzduší a vodu, ale kontaminuje i životy
místních lidí.

Kurátor Tomáš Pospiszyl dal dohromady jedinečné tvůrce, o nichž ještě uslyšíme. Rozumět jim je místy náročné, ale když se návštěvník bienále otevře, zažije doslova útok umění. Útok, který neničí, ale nastoluje nové dimenze vnímání.

Bienále mladého umění
Zvon 2010,Staroměstské náměstí 13, Praha
Hodnocení MF DNES: 90 %