Ale přesto, ať se člověk právě ponoří do kterékoli kapitoly, vždy znovu pocítí lehký zmatek, neodbytný pocit, že přesně tohle přece už před chvílí četl! A má pravdu, kterou ostatně v závěrečné ediční poznámce zaobaleně přiznává i sám Lukeš: "V rovině obsahové šlo o eliminaci pokud možno všech opakujících se myšlenek, motivů a reminiscencí... Jistá návratnost je ovšem patrná v textu i teď, ta je však vyvolána členěním do jednotlivých lekcí, v nichž je táž problematika nahlížena pokaždé z jiného úhlu." Méně milosrdný čtenář však namítne, že "nahlížení z jiného úhlu" se téměř nekoná - stačí si pohrát s odkazy ze jmenného rejstříku. Například Bernardo Bertolucci je tu citován dvakrát, jednou v kapitole o scénáři, podruhé o zvuku, avšak vždy díky téže scéně z Posledního tanga v Paříži. Hudební klasik má následující odkazy: "Když mladík zná jen rap či rock and roll, nebude si s Beethovenovou sonátou pochopitelně vědět rady" (s. 141), "Kdo poslouchá jen lidové odrhovačky nebo populární šlágry, stěží porozumí Beethovenovi" (s. 99) či "milovníci hudby, kteří by neznali díla Beethovenova..., by svému oboru nikdy nemohli porozumět" (s. 81). A četné připomínky Williama Shakespeara se převážně točí v podobném kruhu, v duchu doporučení "milí studenti, vracejte se k Shakespearovi, vždyť i já tak činím".
Zklamán bude ten, kdo od knihy určené pedagogem Jasným jmenovitě "mým studentům minulým, přítomným i příštím" čekal odborné filmařské recepty. Najde tu spíše povšechné rady o tom, že kvalitě díla prospějí přátelské vztahy, že chybně obsazeného herce je lepší vyměnit, že filmař se má stále vzdělávat, zůstat spjatý se životem, uchovat si slušnost, morálku, etiku - a zhusta následuje "například já jsem to dělal tak a tak". Jasný tedy učí spíš obecným hodnotám než konkrétním znalostem, a navíc vypráví stylem váženého, byť už notně sebestředného kantora ze staré školy: odtud asi pramení opakování historek, pouček i sentencí.
Jistou únavu z návalu čítankového moudra stírá jednak jazyk, v němž se rodácké "tož" střídá s oborovými anglismy (story board), jednak vědomí, že od první do poslední litery míní Jasný své vzkazy upřímně a nezáludně.
Na rozdíl od některých svých kolegů nezná Jasný osobní sebeironii ani sršatý historický odstup, nepřináší politicky kontroverzní objevy ani soukromé senzace. Zkrátka vychrlil "vše, co jsem měl na srdci" - a srdce tak široké těžko svazovat nějakým přesně a přísně formulovaným stylem.
Vojtěch Jasný: Život a film. Literární úprava a edice Jan Lukeš, foto archiv V. Jasného. Národní filmový archiv, Praha 1999, 280 stran, 3000 výtisků, cena 270 korun.
Zklamán bude ten, kdo od knihy určené pedagogem Jasným jmenovitě "mým studentům minulým, přítomným i příštím" čekal odborné filmařské recepty. Najde tu spíše povšechné rady o tom, že kvalitě díla prospějí přátelské vztahy, že chybně obsazeného herce je lepší vyměnit, že filmař se má stále vzdělávat, zůstat spjatý se životem, uchovat si slušnost, morálku, etiku - a zhusta následuje "například já jsem to dělal tak a tak". Jasný tedy učí spíš obecným hodnotám než konkrétním znalostem, a navíc vypráví stylem váženého, byť už notně sebestředného kantora ze staré školy: odtud asi pramení opakování historek, pouček i sentencí.
Jistou únavu z návalu čítankového moudra stírá jednak jazyk, v němž se rodácké "tož" střídá s oborovými anglismy (story board), jednak vědomí, že od první do poslední litery míní Jasný své vzkazy upřímně a nezáludně.
Na rozdíl od některých svých kolegů nezná Jasný osobní sebeironii ani sršatý historický odstup, nepřináší politicky kontroverzní objevy ani soukromé senzace. Zkrátka vychrlil "vše, co jsem měl na srdci" - a srdce tak široké těžko svazovat nějakým přesně a přísně formulovaným stylem.
Vojtěch Jasný: Život a film. Literární úprava a edice Jan Lukeš, foto archiv V. Jasného. Národní filmový archiv, Praha 1999, 280 stran, 3000 výtisků, cena 270 korun.
