Tata Bojs

Tata Bojs - promo snímek z albu Kluci kde ste? (2007) | foto: Warner Music - Salim Issa

Jasně, jsme outsideři, tvrdí Tata Bojs

  • 1
V době, kdy uplyne deset let od vydání jejich první studiové desky Ukončete nás, přichází kapela Tata Bojs s albem nazvaným Kluci, kde ste?

Tata Bojs svou novou desku představí v pondělí, kdy ji také pokřtí na koncertě v pražském Paláci Akropolis. "Zjistili jsme, že už se s tou muzikou nějak víc mažeme než dřív," říká bubeník a zpěvák Milan Cais.

Vaše nové album se původně jmenovalo Skupinová terapie. Z jakého důvodu jste název změnili na Kluci, kde ste?
Mardoša (baskytara): Protože jsme zjistili, že bychom v té Skupinové terapii nebyli sami, že desku se stejným názvem vydala už slovenská kapela Desmod. Napřed jsme si řekli, že je nám to jedno, ale pak se nám to v hlavách rozleželo a rozhodli se vymyslet něco lepšího. Vrátili jsme se k jednomu z původních návrhů a vybrali Kluci, kde ste?

Proč právě Kluci, kde ste?
Mardoša: Protože na našich deskách je pořád nějaké to hledání.
Cais: Měli jsme takovou velkou noční debatu, kde jsme si ty potenciální názvy položili všechny vedle sebe, bylo jich asi čtyřicet. Kluci, kde ste? skončilo poměrně dost vysoko, dostalo se to až do první trojice názvů. V tu chvíli nám začalo připadat, že vlastně všechno do sebe až úžasně zapadá a že ten název strašně dobře charakterizuje nejen desku jako takovou, ale i to, jak my se cítíme. Víc bych prozrazovat nechtěl. Je dobře, že na konci je ten otazník.

Předchozí Nanoalbum vyšlo téměř přesně před dvěma lety. Jak dlouho jste novou desku připravovali?
Dušan Neuwerth (kytara a produkce):
Suma sumárum asi tři čtvrtě roku.
Cais: Možná i víc. Nebyla to sice žádná roční intenzivní práce, ale první nápady na písničky vznikly tak před rokem, někdy v červnu. Pak se to pomalu pracovně zhušťovalo, každý z nás si pomalu dojížděl vlastní aktivity, až jsme se začali pravidelně scházet ve studiu. Z Brna za námi jezdil do Prahy Jirka Hradil, který s námi teď hraje na klávesy. Nový člen Tata Bojs.
Cais: Ano, klávesák Jirka Hradil je naším novým členem. Ale přesto se zúčastnil tvorby nové desky už od prvopočátků. Nosil i vlastní nápady, které jsme pak společně rozvíjeli dál.  Takhle se nám postupně ty hudební nápady skládaly dohromady. No a nakonec jsme Mardoša nebo já přinesli text, který jsme zkoušeli do té hudby zasazovat. Poslední dva měsíce už byly hodně intenzivní.

Vám se tentokrát dokonce stalo, že jste měli dvě skladby, do nichž pasoval jeden text...
Mardoša:
Přesně. Dostali jsme se do takového velkého dilematu s písničkou Trilobeat. Jeden text nám seděl do dvou skladeb a my se nedokázali rozhodnout, která verze je lepší. Hrozně se to táhlo, řešení jsme neustále odsouvali a odsouvali, až se čas začal nachylovat - a my si odhlasovali, že to necháme rozhodnout naše posluchače, a spustili na serveru iDNES.cz hlasování. Vlastně je to, jako bychom si hodili korunou, nedokázali jsme se uvnitř kapely domluvit, každý měl jiný názor.
Neuwerth: Nejdřív jsme se dohodli, že do toho rozhodování zapojíme své nejbližší fanoušky na naší webové stránce, ale ten nápad se nějak ujal a rozšířil. Všem nám připadalo fajn, že lidé budou moci spolurozhodovat o podobě skladeb. Tak nějak jsme se díky tomu se svými fanoušky potkali a považovali jsme to za nejčistší řešení.

Nemáte v kapele nikoho, kdo má v takových případech poslední slovo?
Cais:
Myslím, že ani ne. Nás by to netěšilo, kdyby se třeba byť jen jeden z nás musel přemáhat a dělat věci, s nimiž nesouhlasí. Při práci pořád narážíte na nějaká dilemata. Někdy je řešení hladké, jindy to trochu drhne, ale nakonec se vždycky domluvíme.
Neuwerth: Pana Tečku z Nanoalba v kapele ale nemáme. Nikdo z nás není takovej šéfik. Když se na něčem neshodneme všichni, hledáme další varianty. Proto nám to natáčení tak dlouho trvá, demokracie je hrozně neúčinná...

Říkali jste, že v názvu desky se odrážejí nějaké vaše pocity. Jaké vaše zlomové zážitky najdou posluchači v muzice?
Neuwerth:
Děti jsou tam znát určitě. Pak asi třiatřicet let, kterých se letos někteří z nás dožijí.
Cais: Nazval bych to čistou esencí toho, nad čím teď přemýšlíme, a toho, co nás obklopuje.

Měla jsem pocit, že na Kluci, kde ste? jste už definitivně zvážněli. Je to tak?
Mardoša:
Co z nás padalo, to tam je. Chtěli jsme udělat uvolněnou desku a při její tvorbě jsme se uvolněně i cítili. Nad tím, jak to dopadlo, jsme pořádně ještě nepřemýšleli. Na to je moc brzy, doteď jsme do toho byli hrozně zahloubaní a člověku pak chybí odstup.
Neuwerth: Je strašně těžké vnímat v průběhu práce desku jako celek. To lze opravdu, až když je hotová, kolikrát pak působí úplně jinak, než byste čekala. Ale rozhodně jsme si neříkali, že by to třeba chtělo přidat jednu veselejší písničku nebo něco podobného. Jen jsme se snažili udělat co nejlíp jednotlivé skladby a čekali, jak to dopadne.

V textech lze najít ještě jedno opakující se téma, tak mě napadlo: připadáte si jako outsideři?
Cais:
To je takový odlehčený ironický pohled na situaci kolem naší kapely a v české hudbě vůbec.
Mardoša: Co se týká českého showbyznysu, tak tam určitě outsideři jsme. A možná jsme i rádi, protože když se na to člověk podívá, ani plnohodnotnou součástí toho všeho být moc nechce. Samozřejmě, že když se s těma písničkama tak moříme, tak máme také zájem na tom, aby se prodávaly. Ale na druhou stranu se nemůžu - aniž vím proč - zbavit pocitu, že tady u nás je ten byznys takovej legrační a divnej.