Järvi opět potvrdil, že s ním přichází tvůrčí duch

- Tečkou za pražským festivalem Bohuslava Martinů, jenž se tradičně koná koncem roku, byl letos mimořádný koncert České filharmonie, složený výhradně z tvorby tohoto skladatele. Příchuť výjimečnosti dodala tomuto večeru také skutečnost, že za dirigentským pultem stanul jeden z největších mistrů taktovky současnosti, rodilý Estonec Neeme Järvi. Ten je znám svým širokým repertoárem, v němž zvlášť výrazné místo zaujímá česká hudba. To, že Järvi zná Martinů výborně, dokazuje i jeho úctyhodná diskografie, v níž figuruje komplet všech symfonií Bohuslava Martinů. Třebaže v Čechách už několikrát dirigoval různá tělesa včetně orchestru FOK, před Českou filharmonii se kupodivu dostal až nyní.

Jednašedesátiletý Järvi rozhodně patří k těm dirigentům, kteří přinášejí na koncertní pódium skutečně hluboce přemýšlivého, tvůrčího ducha. Jeho až robustní ráznost a rozmáchlost zjemňuje vzácná noblesa, přirozenost a přemýšlivost. Celá jeho nevšední osobnost tak provokuje, ale především inspiruje; výsledkem je po všech stránkách zaujatá interpretace plná napětí a vnitřní síly. Taková byla už úvodní skladba La Bagarre (Vřava), jíž se Martinů ve dvacátých letech přihlásil k všeobecnému opojení technikou, sportem a zrychlujícím se životním tempem, a jíž proto oslavil pohyb, elán, hlučící bulvár či stadion. Příznačně ji věnoval letci Charlesi Lindberghovi. Také Koncert číslo 1 pro violoncello a orchestr, v němž se brilantně a vylehčeně laděné pasáže střídají se zádumčivými melodickými plochami, podal Järvi s orchestrem velmi přesvědčivě. V sólovém partu prokázal technické i výrazové kvality mladý český instrumentalista Michal Kaňka. Večer vyvrcholil Symfonií číslo 2, jež v Järviho podání zněla přívětivě a - jak se na Martinů sluší - průzračně, jemně a zpěvně.
Järvi dokáže probudit jak orchestr, tak publikum. V Praze by se měl objevovat mnohem častěji.

Festival Bohuslava Martinů

Česká filharmonie, dirigent Neeme Järvi

Dvořákova síň Rudolfina, Praha 17. prosince