Spisovatel Jaroslav Kalfař

Spisovatel Jaroslav Kalfař | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Američané si myslí, že celý den pijeme vodku, říká autor Kosmonauta z Čech

  • 34
Mladý spisovatel Jaroslav Kalfař okouzlil kritiky renomovaných deníků New York Times či Guardian svou literární prvotinou Kosmonaut z Čech, která vyšla nejprve v angličtině. „Je to sen každého spisovatele,“ říká muž, který studoval v USA a nyní žije v newyorském Brooklynu.
Reklama

Kniha se z velké části odehrává ve vesmíru. Co pro vás znamená?
Hlavně samotu. Místo, kde je člověk odříznut od všeho, co zná. Nejen od kyslíku a gravitace, ale i od lidí, které má rád.

Věříte v mimozemský život?
Jako velký fanoušek veškerých mimozemských věcí věřím. Musím věřit.

Souvisí to nějak s vaší zálibou v seriálu Akta X?
Určitě. Když člověk odmala sleduje hodně sci-fi, tak se to v něm ustálí.

Obálka knihy Kosmonaut z Čech

Obálka knihy Kosmonaut z Čech

Co byste říkal na to, kdyby se rozhodli Kosmonauta z Čech natočit?
Dokážu si to představit. Momentálně kniha putuje po Hollywoodu, takže uvidíme. Máme producenty, kteří se o Kosmonauta z Čech zajímají a chtějí jej zfilmovat. Třeba se bude brzo točit.

Jak se taková kniha dostává k hollywoodským producentům?
Nejdéle trvá, než na ni producenti vůbec narazí. Když se jim líbí a chtějí ji zfilmovat, kontaktují mou agentku a ona jim prodá práva na půl roku nebo na rok, aby s ní mohli jít do světa hledat režiséry, peníze a tak dále.

Reklama

Chtěl byste si scénář napsat sám?
Chtěl. Pár scénářů už jsem napsal. Nikdy jsem se je ale nesnažil prodat nebo zfilmovat. Bylo to jen tak na cvik.

Jak byste reagoval, kdyby se film hodně lišil od vašich představ?
Myslím, že je důležité, aby to spisovatel nechal být a důvěřoval režisérovi i štábu. Lidem, kteří vědí, jak natočit film. A když se to nepovede, je lepší se na to vykašlat, protože kniha je něco jiného než film. Pokud k němu navíc autor ani nenapíše scénář, nemá s tím nic společného. Je třeba se na to dívat jako na odlišné dílo.

Kdo je prvním čtenářem vašich příběhů?
Mí přátelé z Newyorské univerzity, kteří jsou taktéž spisovatelé. Když jej odsouhlasí, jde to k mé agentce.

Změnil jste na základě jejich kritiky něco zásadního?
Dalo by se říct, že jsem měl v hlavě tak tři čtyři hlasy, které mi knihu neustále kritizovaly. Nakonec se je ale člověk musí naučit zadusit a soustředit se pouze na to, jaká má kniha být.

Jaroslav Kalfař

spisovatel

Narodil se v Praze, kde žil do patnácti let. Poté odešel za matkou do USA. Psaní vystudoval na Newyorské univerzitě, kde obdržel stipendium E. L. Doctorowa. Nyní žije v Brooklynu. Jeho literární debut Kosmonaut z Čech vypráví příběh člověka, který byl vyslán na kosmickou misi, aby odhalil doposud neobjevená tajemství vesmíru. Mezitím se jej ale rozhodne opustit jeho dlouholetá partnerka.

Dokážete už v angličtině napsat úplně cokoliv?
Dokážu, ale občas o sobě pochybuju. Třeba když jde o členy. Angličtinu, hlavně její gramatiku, jsem nikdy nestudoval. Občas se trošku pozastavím, ale velké problémy mi nedělá.

V čem vidíte největší rozdíl mezi psaním v angličtině a češtině?
Myslím, že angličtina je mnohem jednodušší. Čeština je barevnější a poetičtější. Já mám od přírody sklony být také poetický a barvitý, tak je dobře, že mě angličtina omezuje.

Jak se cítíte, když píšete o rodné zemi v cizím jazyce?
Možná se trochu stydím, že jsem nezůstal v Česku a že nepíšu česky. Stydím je ale asi silné slovo, spíš je mi to líto. Vzhledem k tomu, že mou hlavní misí je oživit českou literaturu ve světě, soustředím se na to, abych co nejlépe reprezentoval.

Srovnávali vás s Kunderou, Kafkou, Škvoreckým. Opravdu je cizinci znají?
Je to opravdu omezené hlavně na Kafku a Kunderu. Občas znají ještě Hrabala nebo právě Škvoreckého, ale jinak Američané českou literaturu až tak neznají.

Ani vaši kolegové ze školy?
Moc ne. Zbožňují Kunderu, to ale asi většina lidí v Americe.

Tuší, že je Čech?
Ano, to vědí. Nevidí ho jako Francouze. Ani Francouzi ho nevidí jako Francouze. Před třemi týdny jsem byl ve Francii a ptal jsem se lidí, tak co Kundera, je pro vás domácí spisovatel? A oni, že ne. Chudák Kundera.

Co jsou nejčastější stereotypy, se kterými se v USA ve vztahu k Čechům setkáváte?
Oni o nás přemýšlejí jako o Rusech. Pro ně je to všechno stejná část světa. Myslí si, že celý den pijeme vodku.

Netestují si vás, jestli to opravdu zvládáte?
Já jsem znám pro svou výdrž stejně jako asi všichni Češi, takže jim to vlastně trochu potvrzuji.

V knize se vyrovnáváte s českým špatným svědomím z dob totality, kterou jste sám zažít nemohl. Narodil jste se v roce 1988. Z čeho jste čerpal?
Ze zkušeností mé rodiny. Vždy se mi líbilo hospodské vyprávění, kdy se lidé sejdou a vše proberou. Taková ta pořádná hospodská diskuse. Připadá mi, že má svá vnitřní pravidla a já jsem je vždy odmala sledoval, i když jsem nevěděl, o čem se mluví. Pak jsem z těchto vzpomínek čerpal.

Nechybí vám v Americe česká hospodská kultura?
Chybí. Já jsem naštěstí v Brooklynu, kde je hospod spousta. A dokonce i pár českých, takže to tam žije.

Vy jste se připravil o hospodské dospívání v Česku. Jak vypadá páteční večer sedmnáctiletého kluka na Floridě?
Já jsem žil v Sarasotě, což je městečko, kam staří lidé z Floridy jezdí umírat. Zábava pro mladého člověka tam nebyla. V centru města bylo jediné kino, kde se všichni teenageři sešli, a vedle stála pizzerie. Takže film, pizza a domů.

Má sci-fi ještě potenciál?

Jaroslav Kalfař se domnívá, že žánr sci-fi má současné čtenáře stále čím oslovit. „Poslední dobou, zažívá comeback. Hlavně co se týče realistického sci-fi, které není ve stylu Star Wars nebo Star Treku, ale spíše jako film Gravitace,“ říká. Sám však dává přednost spíše lidskému příběhu než velkým efektům.

Připravujete novou knihu, která bude z velké části o Americe. Hodláte se trefovat i do Donalda Trumpa?
Možná trochu.

Štve vás?
Štve. A každý den je to horší, než jsme předpokládali.

Jak to konkrétně pociťujete?
Pro imigranta je situace obzvlášť těžká, když musí každý den poslouchat hlášky od hlavy státu, jak nás tady nechce. Mám štěstí, že jsem bílý imigrant, takže nejsem přímo jeho cílem. On by mě ale možná považoval za Rusa, tak by mě asi měl i rád. Každopádně jde o úpadek Ameriky. Je to vidět po celém světě. Nemám představu, kam země půjde. Když jsem přijel, tak jsem měl hroznou naději.

I bez Donalda Trumpa nebylo pro cizince úplně jednoduché žít legálně v USA. Jaké byly vaše začátky po úřední stránce?
Moje matka se provdala za Američana, takže měla papíry přes něj a já poté taky. Teď před posledními volbami jsem se konečně přihlásil o občanství, právě kvůli Trumpovi. Chtěl jsem mít jistotu, aby mě nemohl vyhnat.

To byste se ale vrátil zpátky do Česka a mohl zkusit psát česky.
Vidíte, to by mi vlastně nevadilo. Český exil by byla dobrá dovolená.

Máte nějaké měřítko? Pokud tohle Trump udělá, tak prostě odejdu?
Důležitější je se s tím porvat na místě než jen utíkat. Občas mě ale napadne, o co by to bylo jednodušší, kdybych se nemusel americkou politikou zabývat. Na druhou stranu v Česku situace není o moc lepší, takže by se tolik nezměnilo.

Kdy vám reálně došlo, co to znamená, když se o vás zajímají deníky New York Times nebo Guardian?
Asi když jsem dělal rozhovor pro Guardian. Hlavou mi probleskla myšlenka – co jim asi já budu povídat. Stoprocentně mi to ale došlo, když jsem se dozvěděl, že budu mít recenzi v New York Times, což je sen každého spisovatele.

Zahraniční ohlasy

deník The Guardian

Působí to jako znamenitě přeložený český román. Jsou v něm náznaky Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého. Neúnavně inovativní styl mi připomněl Válku s mloky Karla Čapka a jeho klasické sci-fi R. U. R.“

Byl jste nervózní?
Byl, velmi. Oni nás tehdy zaskočili, protože jsme si mysleli, že dostanu jen recenzi v nedělním vydání, ale nakonec jsme ji dostali i v denním. Ráno si otevřu noviny a tam je najednou recenze.

Kosmonaut z Čech je zčásti milostný příběh, to recenzenti opomíjejí. Přitom vztahová tematika stála u zrodu knihy, je to tak?
Určitě. Já si dělám legraci z amerického trendu, kdy spisovatelé píší o bílých bohatých Američanech v New Yorku, jejich rozvodech a podvodech. Tyto knihy už nemůžu ani vidět. Tak jsem přemýšlel, jak to celé obrátit vzhůru nohama. Pak mi to došlo – co kdyby kosmonautovi zavolala žena ze Země a řekla: „Hele, já chci rozvod.“

V jakou chvíli toto člověka napadne?
To se mi jen tak zjeví v hlavě. Ještě předtím jsem vymyslel námět, kdy poslali prasečího farmáře na Měsíc, aby tam založil farmu. Takže vizi kosmonauta, který má před sebou bizarní misi, jsem měl v hlavě dlouho. Pak mě ale napadla postava Lenky. V tu chvíli mě Kosmonaut z Čech začal opravdu bavit.

Do jaké míry se musíte ztotožňovat s postavami v knize?
Ani moc ne, stačí, aby člověk hledal nějaké instinktivní spříznění. Když přemýšlím o samotě ve vesmíru, tak nevím, jaké to je. Ale vzpomenu si, že když jsem byl malý kluk, tak jsem se ztratil dědovi v lese. Tam bylo úplné ticho, viděl jsem jen hvězdy nad hlavou. Trvalo to jen pět minut, ale připadalo mi to jako týden. Když člověk takto čerpá z vlastního zážitku, který je instinktivně stejný, stačí to.

Občas hledáte déle slova, když mluvíte. Máte problém s češtinou? Po takové době se to dá pochopit.
Když přiletím, tak potřebuju chvilku. Teď slyšíte tu nejhorší možnou verzi mé češtiny. Za dva tři dny to bude v pořádku.

S kým mluvíte v USA česky?
S mámou, babičkou a tetou přes Skype. Navíc mám za rohem českou hospodu. Většina lidí, co tam pracuje, už sice nejsou Češi, jsou to Poláci a Mexičani, ale stále tam ještě zůstává jeden Čech, který servíruje, takže občas si popovídám s ním.

Jak chutná svíčková od Mexičana?
Moc ne, ale řízky ještě umí.

A pivo?
Mají staropramen a plzeň, to stačí.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

34 příspěvků v diskusi