Jaroslav Dušek totiž přes dvacet let působí na divadelních prknech způsobem, který je v domácím kontextu ojedinělý. S Janem Bornou, dnes režisérem pražského Divadla v Dlouhé, založil počátkem osmdesátých let soubor Vizita. Už jejich první dvě hry, debutantské Srslení a následné Kostky, měly volnou stavbu - Dušek s Bornou a posléze s Oldřichem Kužílkem (v devadesátých letech se vrhl na politiku v barvách ODA) na základní dějovou kostru nabalovali improvizované pasáže. Tehdy se o Vizitě hovořilo jako o svérázných následnících raného Voskovce s Werichem či text-appealových ne-divadelníků Ivana Vyskočila s Pavlem Boškem.
Faktem zůstává, že Dušek byl těmito tvůrci ovlivněn; ostatně jako středoškolák byl vášnivým a pozorným čtenářem her V+W a osobní setkání s Ivanem Vyskočilem pro něho nesporně znamenalo jedinečný iniciační moment.
Ale v průběhu osmdesátých let se Dušek od svých vzorů odpoutával: vázanost na předem napsaný text byla u něho stále slabší a potřeba divadelní akce mnohem intenzivnější, tělesnější než u Vyskočila. Ve hře Statek Dušek v půli osmé dekády rozšířil počet spolupracovníků (například o výtvarníka Michala Singera) a současně „osudově“ tíhl k zpřetrhání zbývajících limitací. Střih pak byl o to radikálnější: redukce Vizity na něho a Martina Zbrožka a vznik Vystoupení - totální improvizace, vznikání představení přímo na jevišti.
Dnes je téměř jisté, že to byl jeden z důležitých momentů českého divadla 20. století, neboť šlo o dotažení jednoho tvůrčího principu do důsledků; nadto v politicky nepřejících podmínkách s buzerujícími schvalovacími komisemi, s boji o každý výraz a slovo. Pravda, Vizita nikdy nebyla divadlem otevřeně politickým, její absurdní příběhy se odehrávaly v krajině jakoukoliv hrubou silou neuchopitelné. Absolutní pružnost místa a času, přesmyky postav a dějů znamenaly pak dvojí provozní možnost: nechat Vizitu být, anebo ji zcela zakázat. Její amatérský statut nesporně pomohl k vítězství možnosti první.
U nejednoho školeného teatrologa Vizita narazila na nepochopení a podezíravost: byl jsem svědkem debat, v nichž byl Dušek teoretiky vyzýván, aby „kápl božskou“ a konečně už prozradil, co má připraveno předem. K odpovědi na tuto otázku stačilo v podstatě jediné: soustavně navštěvovat představení Vizity, sledovat její „work in progress“, uvažovat o zdrojích a principech „lyrického proudění“, o němž Dušek hovořil. To se však v zásadě nestalo dodnes; neexistuje odborná monografie Vizity, ačkoliv dvě desetiletí její existence jsou dobrým důvodem k tomu, aby tomu tak bylo. Zcela specifické nároky, které by taková kniha vyžadovala, zdají se zatím nad síly zdejších kritiků a teoretiků.
K tomu musíme připočíst, že Jaroslav Dušek není právě jednoduchou osobností. Jeho rozchody se spolupracovníky, o nichž předtím hovořil v útěšných superlativech, a někdy pak zase návraty těchto partnerů, jsou projevem velkého paradoxu, který provází i tvorbu Ivana Vyskočila: oba neustále hovoří o dialogu s druhým a v dialogu také tvoří, ale jakmile nabudou dojmu, že potence dialogické spolupráce je naplněna, bez velké milosti hledají někoho jiného; jsou vlastně svéráznými sólisty. A jako byl Ivan Vyskočil iniciační figurou mimo jiné pro Duška a lidi kolem něho, tak se Dušek - i díky svému pedagogického působení na Konzervatoři Jaroslava Ježka - stal „klíčníkem“ pro nejednoho adepta herectví a autorského divadla.
V současnosti se na Vizitu do pražského Divadla Archa, kde pravidelně vystupuje, téměř nedají sehnat lístky. Ale je třeba připomenout a vědět, že na Vizitu, která za dobu svého trvání prošla mnohými proměnami i několika pauzami, bývávalo vyprodáno už v 80. letech. To však bylo výrazem úporného zájmu o kulturní alternativu a jedinečný úkaz.
Dnes - kromě stabilního, „tvrdého“ diváckého jádra Vizity - má v této žádanosti svůj podíl i Duškova popularita vybuzená filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat, dále posílená moderováním Českých lvů, účinkováním v některých dalších televizních pořadech i přiživovaná průvodními jevy s tím spojenými, například titulními rozhovory v časopisech (nejnověji předevčírem Reflex). Teprve čas ukáže, zda se Jaroslav Dušek s postupujícím věkem a tlakem nabídek odkloní od zdrojů své otevřenosti, pozornosti a kreativnosti a polívkovsky se rozmělní ve slušného baviče, anebo zda si udrží tu stávající vzácnou balanci mezi popularitou a trváním si na svých uměleckých a lidských východiscích.
Jsem pomalý a pilný chlapík
Rozhovor s Jaroslavem Duškem
Autorka: Radka Prchalová
Jaroslav Dušek se stal nejúspěšnějším průvodcem Českých lvů - soudě podle toho, že zatím jako jediný dostal nabídku provázet slavnostním večerem už podruhé. Za pultíkem na jevišti pražské Lucerny zařve lvím hlasem v sobotu večer.
Jaké to je, být najednou slavný a bohatý?
Bohatý, abych řekl pravdu, moc nejsem. To bych si dovedl představit větší bohatství. A slavný? Nevím. Pořád se pohybuju mezi stejnými lidmi, udržuju si stejné přátele a s celebritami se potkávám výjimečně. Takže si připadám pořád stejně.
Ale lidé na ulici už vás asi poznávají.
Vždycky, když se mnou jde Jarchovský, říká, poznávají tě. On to pozná.
Čím dál víc hrajete ve filmu - přesunulo se sem těžiště vaší práce? Stal se z vás filmový herec?
Určitě ne. Těžiště mé práce je pořád v divadle. Věnuju mu nejvíc času a zůstává mým nejvnitřnějším zájmem. To si totiž řídím já sám, já vymýšlím, jak to bude. To ostatní, včetně filmu, záleží na tom, jakou nabídku dostanu, jsem najatou silou, kolečkem ve stroji.
Vaše divadlo Vizita existuje už jednadvacátým rokem. Pořád vás to baví?
Na jevišti poskakuju už od svých gymnaziálních let, dohromady asi šestadvacet roků. Ano, pořád mě to baví, protože mě to pořád zajímá. Považuju to za štěstí. Těší mě i to, že se v hledišti objevují pořád mladé tváře, že publikum nestárne společně s námi. Že nehrajeme jen pro skupinku nějakých skalních přívrženců. V poslední době přicházejí, zřejmě díky mým rolím ve filmech a Českému lvu, i lidé, kteří by jinak asi nepřišli. Vypadají, že možná trochu zbloudili, a my si říkáme, hm, uvidíme, zda se ještě někdy objeví.
Nikdy vás nelákalo být hercem velkého kamenného divadla?
Představte si, že ne. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale nikdy jsem neměl sen vytvořit závažnou dramatickou roli. Je to možná vliv toho, že můj táta dělal a pořád ještě dělá osvětlovače v Semaforu, a já jsem tím pádem přičichl spíš k malým divadlům a víc jsem k nim tíhl. Obdivoval jsem spoustu velkých českých herců, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se jim mohl přiblížit.
Přesto jste dělal zkoušky na DAMU. A na herectví!
Původně jsem chtěl na režii, ale hlásil jsem se tam už v osmnácti a nechtěli mě vzít, že jsem moc mladý. Proto jsem se přihlásil na herectví, abych se tam aspoň nějak dostal. Prošel jsem až do užšího kola, ale nebyl jsem přijat. Dozvěděl jsem se, že autorské herce nevychovávají. Přitom jsem měl u zkoušek jen jednu vlastní věc. Ale zdůrazňuju, že mě tam nevzali právem, že dobře udělali. Kdo ví, kde bych teď hrál a co. Díky tomu, že jsem divadlo nikdy nestudoval, mohl jsem si je vždycky hrát po svém.
Co vám vadí na herectví?
Herectví je závislá profese. Herec čeká na příležitost. Až ho někdo, jak se hezky říká, obsadí. Touží být obsazen. To nepřináší asi moc klidu. Tohle prostředí je mi podezřelé.
Jak vznikla Vizita?
Potkali jsme se s Janem Bornou, on student teorie kultury, já student filozofie a politické ekonomie. Znali jsme se z představení Ivana Vyskočila, kam jsme oba chodili jako diváci. Pozdravili jsme se, já jsem řekl, že jsem na gymnáziu dělal divadlo, on že taky, a ještě lepší, já, že na nás chodila spousta lidí, a on, že na ně ještě víc... Pak jsme si řekli, že spolu něco zkusíme. Chodili jsme po Krčském lese a tam to vymýšleli. Občas jsme tomu tak propadli, přehrávali si kusy her, až na nás kolemjdoucí volali hajného.
A název Vizita?
Kdysi jsem napsal hru, která měla název Vizita a nikdy se nehrála. Z nostalgie a taky proto, že se mi to slovo líbilo, jsem ho navrhl jako název divadla. Nebylo to sice krásné slovo, zato lehce zapamatovatelné. Krásný název mělo třeba divadlo Potměchuť. Jenže za chvíli nikdo nevěděl, jestli je to Potměchuť, Zeměžluč nebo co. Všichni byli Na okraji, V uvozovkách, Pod parou a nikdo nevěděl, které divadlo je které.
Ve Vizitě už patnáct let naprosto improvizujete. Dá se improvizace naučit, anebo je naprostý dar?
Naučit se dá do jisté míry téměř všechno. Do určité chvíle lze těžit z talentu, ale pak už je to jen práce a práce, protože talent sám nestačí. U nás se za talent k herectví často mylně považuje určitý druh temperamentu. Ale i někdo na první pohled méně výrazný může mít bohatý vnitřní svět. Pokud je pilný a vytrvalý, může přinášet zajímavější sondy z tohoto vnitřního života než ten, kdo je třeba i velmi šikovný zaháněč nudy. A co se dá cvičit? Nejpodstatnější je, když člověk zjistí, že to může taky zkusit. Většina lidí si totiž myslí, že nemůže improvizovat, že by jim to nešlo. A stačí málo, den dva si to zkoušet, a jde to.
Jak jste na tom s poměrem talentu a píle vy?
Já nějaký zvláštní talent nemám. Jsem pomalý a pilný chlapík. Víc než talent mám zvědavost. Taky proto mě to ještě pořád baví - jsem zvědavý, jak to dopadne.
To pílí jste se dostal k filmu?
K filmu jsem se dostal náhodou. Pokud mi někdo dal nabídku, byli to vždycky kamarádi: Tomáš Vorel, Cabani, Jan Hřebejk. Ten chodil pravidelně na Vizitu a nabídl mi Pelíšky. Na jaře budu natáčet s Ondřejem Trojanem, v létě s Hřebejkem, oboje napsal Petr Jarchovský. Vidíte, samí staří kamarádi.
Co byste říkal, kdyby vám někdo před dvaceti lety prorokoval, že jednou budete úspěšným filmovým hercem a televizním moderátorem?
Ale já takhle nepřemítám! Co je úspěch? Mít vlastní show, nebo to, že vás lidé poznávají na ulici? Že hrajete ve filmech? Vždyť tady se proslavila spousta lidí ve věcech, které vůbec nestojí za řeč.
Nevyčítají vám to skalní příznivci Vizity jako zneuctění umění?
Pořád mi někdo něco vyčítá. Přestal jsem hrát s Bornou, nastoupil Radek Uhlíř a hned nám to diváci vyčítali, že Borna byl takový elegantní a Uhlíř je velký a tlustý. Pak odešel Uhlíř a hned výčitky, kde je, že byl takový skvělý. A tak je to pořád. Já se ale nepovažuju za důležitou osobu, takže je mi to jedno. Musím se řídit jen sám sebou, protože každý říká něco jiného. I když reflexe je samozřejmě důležitá. Hlavně tam, kde hrozí inflační syndrom; když toho děláte strašně moc, může se stát, že ztratíte odstup. Pak potřebujete, aby vás někdo jiný upozornil na něco, co sám přehlížíte. Ale nemůžete pořád jenom všem vycházet vstříc.
Můžete. Je to jen otázka volby.
Samozřejmě, že můžete jít na ruku davu, a někteří lidé to bez skrupulí dělají. Sledují koláče sledovanosti, štrúdly spokojenosti a řídí se podle toho. Snaží se naklonovat létající pečené holuby. Je to zřejmě určitý druh závislosti, mánie. Mohutnost nějakého anonymního davu lidí je přece to poslední, čím by se měl člověk ohánět.
Jsou pro vás důležité peníze?
Někdy mi připadá, jestli není naše civilizace trochu v pasti, a zajímalo by mě, kolik času a energie musejí vydat v porovnání s člověkem na obživu zvířata. Ale měl jsem v pořadu Přesčas poustevníka a ptal jsem se ho, Karle, jak je to bez těch peněz? A on říkal, no nic moc, občas žeru kytky. Ale zároveň říká, že udržet myšlenku je tak těžké, a když vás do toho ještě rozptylují starosti, z čeho zaplatit složenky, je to nemožné. Tomu rozumím, jsem typ, který má k takovému druhu přemýšlení blízko. Občas mě napadne, že by nebylo špatné strávit nějaký čas v klášteře a celý čas intenzivně meditovat. A co se týče peněz, vždycky si vzpomenu na řeč indiánského náčelníka, který říká, že teprve až vykácíme všechny stromy, znečistíme veškerou vodu, vyvraždíme všechna zvířata a vypleníme Zemi, zjistíme, že peníze nejsou k jídlu.
Faktem zůstává, že Dušek byl těmito tvůrci ovlivněn; ostatně jako středoškolák byl vášnivým a pozorným čtenářem her V+W a osobní setkání s Ivanem Vyskočilem pro něho nesporně znamenalo jedinečný iniciační moment.
Ale v průběhu osmdesátých let se Dušek od svých vzorů odpoutával: vázanost na předem napsaný text byla u něho stále slabší a potřeba divadelní akce mnohem intenzivnější, tělesnější než u Vyskočila. Ve hře Statek Dušek v půli osmé dekády rozšířil počet spolupracovníků (například o výtvarníka Michala Singera) a současně „osudově“ tíhl k zpřetrhání zbývajících limitací. Střih pak byl o to radikálnější: redukce Vizity na něho a Martina Zbrožka a vznik Vystoupení - totální improvizace, vznikání představení přímo na jevišti.
Dnes je téměř jisté, že to byl jeden z důležitých momentů českého divadla 20. století, neboť šlo o dotažení jednoho tvůrčího principu do důsledků; nadto v politicky nepřejících podmínkách s buzerujícími schvalovacími komisemi, s boji o každý výraz a slovo. Pravda, Vizita nikdy nebyla divadlem otevřeně politickým, její absurdní příběhy se odehrávaly v krajině jakoukoliv hrubou silou neuchopitelné. Absolutní pružnost místa a času, přesmyky postav a dějů znamenaly pak dvojí provozní možnost: nechat Vizitu být, anebo ji zcela zakázat. Její amatérský statut nesporně pomohl k vítězství možnosti první.
U nejednoho školeného teatrologa Vizita narazila na nepochopení a podezíravost: byl jsem svědkem debat, v nichž byl Dušek teoretiky vyzýván, aby „kápl božskou“ a konečně už prozradil, co má připraveno předem. K odpovědi na tuto otázku stačilo v podstatě jediné: soustavně navštěvovat představení Vizity, sledovat její „work in progress“, uvažovat o zdrojích a principech „lyrického proudění“, o němž Dušek hovořil. To se však v zásadě nestalo dodnes; neexistuje odborná monografie Vizity, ačkoliv dvě desetiletí její existence jsou dobrým důvodem k tomu, aby tomu tak bylo. Zcela specifické nároky, které by taková kniha vyžadovala, zdají se zatím nad síly zdejších kritiků a teoretiků.
K tomu musíme připočíst, že Jaroslav Dušek není právě jednoduchou osobností. Jeho rozchody se spolupracovníky, o nichž předtím hovořil v útěšných superlativech, a někdy pak zase návraty těchto partnerů, jsou projevem velkého paradoxu, který provází i tvorbu Ivana Vyskočila: oba neustále hovoří o dialogu s druhým a v dialogu také tvoří, ale jakmile nabudou dojmu, že potence dialogické spolupráce je naplněna, bez velké milosti hledají někoho jiného; jsou vlastně svéráznými sólisty. A jako byl Ivan Vyskočil iniciační figurou mimo jiné pro Duška a lidi kolem něho, tak se Dušek - i díky svému pedagogického působení na Konzervatoři Jaroslava Ježka - stal „klíčníkem“ pro nejednoho adepta herectví a autorského divadla.
V současnosti se na Vizitu do pražského Divadla Archa, kde pravidelně vystupuje, téměř nedají sehnat lístky. Ale je třeba připomenout a vědět, že na Vizitu, která za dobu svého trvání prošla mnohými proměnami i několika pauzami, bývávalo vyprodáno už v 80. letech. To však bylo výrazem úporného zájmu o kulturní alternativu a jedinečný úkaz.
Dnes - kromě stabilního, „tvrdého“ diváckého jádra Vizity - má v této žádanosti svůj podíl i Duškova popularita vybuzená filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat, dále posílená moderováním Českých lvů, účinkováním v některých dalších televizních pořadech i přiživovaná průvodními jevy s tím spojenými, například titulními rozhovory v časopisech (nejnověji předevčírem Reflex). Teprve čas ukáže, zda se Jaroslav Dušek s postupujícím věkem a tlakem nabídek odkloní od zdrojů své otevřenosti, pozornosti a kreativnosti a polívkovsky se rozmělní ve slušného baviče, anebo zda si udrží tu stávající vzácnou balanci mezi popularitou a trváním si na svých uměleckých a lidských východiscích.
Jsem pomalý a pilný chlapík
Rozhovor s Jaroslavem Duškem
Autorka: Radka Prchalová
Jaroslav Dušek se stal nejúspěšnějším průvodcem Českých lvů - soudě podle toho, že zatím jako jediný dostal nabídku provázet slavnostním večerem už podruhé. Za pultíkem na jevišti pražské Lucerny zařve lvím hlasem v sobotu večer.
Jaké to je, být najednou slavný a bohatý?
Bohatý, abych řekl pravdu, moc nejsem. To bych si dovedl představit větší bohatství. A slavný? Nevím. Pořád se pohybuju mezi stejnými lidmi, udržuju si stejné přátele a s celebritami se potkávám výjimečně. Takže si připadám pořád stejně.
Ale lidé na ulici už vás asi poznávají.
Vždycky, když se mnou jde Jarchovský, říká, poznávají tě. On to pozná.
Čím dál víc hrajete ve filmu - přesunulo se sem těžiště vaší práce? Stal se z vás filmový herec?
Určitě ne. Těžiště mé práce je pořád v divadle. Věnuju mu nejvíc času a zůstává mým nejvnitřnějším zájmem. To si totiž řídím já sám, já vymýšlím, jak to bude. To ostatní, včetně filmu, záleží na tom, jakou nabídku dostanu, jsem najatou silou, kolečkem ve stroji.
Vaše divadlo Vizita existuje už jednadvacátým rokem. Pořád vás to baví?
Na jevišti poskakuju už od svých gymnaziálních let, dohromady asi šestadvacet roků. Ano, pořád mě to baví, protože mě to pořád zajímá. Považuju to za štěstí. Těší mě i to, že se v hledišti objevují pořád mladé tváře, že publikum nestárne společně s námi. Že nehrajeme jen pro skupinku nějakých skalních přívrženců. V poslední době přicházejí, zřejmě díky mým rolím ve filmech a Českému lvu, i lidé, kteří by jinak asi nepřišli. Vypadají, že možná trochu zbloudili, a my si říkáme, hm, uvidíme, zda se ještě někdy objeví.
Nikdy vás nelákalo být hercem velkého kamenného divadla?
Představte si, že ne. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale nikdy jsem neměl sen vytvořit závažnou dramatickou roli. Je to možná vliv toho, že můj táta dělal a pořád ještě dělá osvětlovače v Semaforu, a já jsem tím pádem přičichl spíš k malým divadlům a víc jsem k nim tíhl. Obdivoval jsem spoustu velkých českých herců, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se jim mohl přiblížit.
Přesto jste dělal zkoušky na DAMU. A na herectví!
Původně jsem chtěl na režii, ale hlásil jsem se tam už v osmnácti a nechtěli mě vzít, že jsem moc mladý. Proto jsem se přihlásil na herectví, abych se tam aspoň nějak dostal. Prošel jsem až do užšího kola, ale nebyl jsem přijat. Dozvěděl jsem se, že autorské herce nevychovávají. Přitom jsem měl u zkoušek jen jednu vlastní věc. Ale zdůrazňuju, že mě tam nevzali právem, že dobře udělali. Kdo ví, kde bych teď hrál a co. Díky tomu, že jsem divadlo nikdy nestudoval, mohl jsem si je vždycky hrát po svém.
Co vám vadí na herectví?
Herectví je závislá profese. Herec čeká na příležitost. Až ho někdo, jak se hezky říká, obsadí. Touží být obsazen. To nepřináší asi moc klidu. Tohle prostředí je mi podezřelé.
Jak vznikla Vizita?
Potkali jsme se s Janem Bornou, on student teorie kultury, já student filozofie a politické ekonomie. Znali jsme se z představení Ivana Vyskočila, kam jsme oba chodili jako diváci. Pozdravili jsme se, já jsem řekl, že jsem na gymnáziu dělal divadlo, on že taky, a ještě lepší, já, že na nás chodila spousta lidí, a on, že na ně ještě víc... Pak jsme si řekli, že spolu něco zkusíme. Chodili jsme po Krčském lese a tam to vymýšleli. Občas jsme tomu tak propadli, přehrávali si kusy her, až na nás kolemjdoucí volali hajného.
A název Vizita?
Kdysi jsem napsal hru, která měla název Vizita a nikdy se nehrála. Z nostalgie a taky proto, že se mi to slovo líbilo, jsem ho navrhl jako název divadla. Nebylo to sice krásné slovo, zato lehce zapamatovatelné. Krásný název mělo třeba divadlo Potměchuť. Jenže za chvíli nikdo nevěděl, jestli je to Potměchuť, Zeměžluč nebo co. Všichni byli Na okraji, V uvozovkách, Pod parou a nikdo nevěděl, které divadlo je které.
Ve Vizitě už patnáct let naprosto improvizujete. Dá se improvizace naučit, anebo je naprostý dar?
Naučit se dá do jisté míry téměř všechno. Do určité chvíle lze těžit z talentu, ale pak už je to jen práce a práce, protože talent sám nestačí. U nás se za talent k herectví často mylně považuje určitý druh temperamentu. Ale i někdo na první pohled méně výrazný může mít bohatý vnitřní svět. Pokud je pilný a vytrvalý, může přinášet zajímavější sondy z tohoto vnitřního života než ten, kdo je třeba i velmi šikovný zaháněč nudy. A co se dá cvičit? Nejpodstatnější je, když člověk zjistí, že to může taky zkusit. Většina lidí si totiž myslí, že nemůže improvizovat, že by jim to nešlo. A stačí málo, den dva si to zkoušet, a jde to.
Jak jste na tom s poměrem talentu a píle vy?
Já nějaký zvláštní talent nemám. Jsem pomalý a pilný chlapík. Víc než talent mám zvědavost. Taky proto mě to ještě pořád baví - jsem zvědavý, jak to dopadne.
To pílí jste se dostal k filmu?
K filmu jsem se dostal náhodou. Pokud mi někdo dal nabídku, byli to vždycky kamarádi: Tomáš Vorel, Cabani, Jan Hřebejk. Ten chodil pravidelně na Vizitu a nabídl mi Pelíšky. Na jaře budu natáčet s Ondřejem Trojanem, v létě s Hřebejkem, oboje napsal Petr Jarchovský. Vidíte, samí staří kamarádi.
Co byste říkal, kdyby vám někdo před dvaceti lety prorokoval, že jednou budete úspěšným filmovým hercem a televizním moderátorem?
Ale já takhle nepřemítám! Co je úspěch? Mít vlastní show, nebo to, že vás lidé poznávají na ulici? Že hrajete ve filmech? Vždyť tady se proslavila spousta lidí ve věcech, které vůbec nestojí za řeč.
Nevyčítají vám to skalní příznivci Vizity jako zneuctění umění?
Pořád mi někdo něco vyčítá. Přestal jsem hrát s Bornou, nastoupil Radek Uhlíř a hned nám to diváci vyčítali, že Borna byl takový elegantní a Uhlíř je velký a tlustý. Pak odešel Uhlíř a hned výčitky, kde je, že byl takový skvělý. A tak je to pořád. Já se ale nepovažuju za důležitou osobu, takže je mi to jedno. Musím se řídit jen sám sebou, protože každý říká něco jiného. I když reflexe je samozřejmě důležitá. Hlavně tam, kde hrozí inflační syndrom; když toho děláte strašně moc, může se stát, že ztratíte odstup. Pak potřebujete, aby vás někdo jiný upozornil na něco, co sám přehlížíte. Ale nemůžete pořád jenom všem vycházet vstříc.
Můžete. Je to jen otázka volby.
Samozřejmě, že můžete jít na ruku davu, a někteří lidé to bez skrupulí dělají. Sledují koláče sledovanosti, štrúdly spokojenosti a řídí se podle toho. Snaží se naklonovat létající pečené holuby. Je to zřejmě určitý druh závislosti, mánie. Mohutnost nějakého anonymního davu lidí je přece to poslední, čím by se měl člověk ohánět.
Jsou pro vás důležité peníze?
Někdy mi připadá, jestli není naše civilizace trochu v pasti, a zajímalo by mě, kolik času a energie musejí vydat v porovnání s člověkem na obživu zvířata. Ale měl jsem v pořadu Přesčas poustevníka a ptal jsem se ho, Karle, jak je to bez těch peněz? A on říkal, no nic moc, občas žeru kytky. Ale zároveň říká, že udržet myšlenku je tak těžké, a když vás do toho ještě rozptylují starosti, z čeho zaplatit složenky, je to nemožné. Tomu rozumím, jsem typ, který má k takovému druhu přemýšlení blízko. Občas mě napadne, že by nebylo špatné strávit nějaký čas v klášteře a celý čas intenzivně meditovat. A co se týče peněz, vždycky si vzpomenu na řeč indiánského náčelníka, který říká, že teprve až vykácíme všechny stromy, znečistíme veškerou vodu, vyvraždíme všechna zvířata a vypleníme Zemi, zjistíme, že peníze nejsou k jídlu.
 Jaroslav Dušek a Eva Holubová ve filmu Pelíšky. |
 Eva Holubová a Jaroslav Dušek tančí ve filmu Pelíšky. |
 Jaroslav Dušek coby Horst Prohaska ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. |
 Jaroslav Dušek. |
 Jaroslav Dušek s asistentkou iDNES Petrou Šustovou, která zapisuje jeho odpovědi. |
 Jaroslav Dušek v záběru mezi počítači při on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 V podání Jaroslava Duška se nominace na České lvy staly vtipnou fraškou. |
 Na první pohled by Jaroslava Duška poznal málokdo. |
 |
 Vždy po vyhlášení každé kategorie proseděl Jaroslav Dušek ukázky přikrčen vedle stlku na bobku. |
 Petr Vachler, Jaroslav Dušek a lev Honza během zkoušky na slavnosní večer Českého lva, na kterém budou předány výroční tuzemské filmové ceny. |
 Herec a moderátor Jaroslav Dušek. |
 Jaroslav Dušek |
 Moderátor Jaroslav Dušek (vlevo) a herec Jan Tříska na zkoušce slavnostního vyhlášení filmových cen Český lev v pražské Lucerně. Tříska, který do Prahy přiletěl přímo z natáčení v Kanadě, předá jednu z křišťálových sošek. |
 Jaroslav Dušek a Jan Tříska na zkoušce předávání Českých lvů. |
 Jaroslav Dušek a Jan Tříska na zkoušce předávání Českých lvů. |
