Drobným styčným bodem obou snímků se stávají právě scény velkoměstské každodennosti - ouřadové v metru, uzavření do svých myšlenek a límečků bělostných košil, stále na neměnné cestě do práce a z práce... Ale i tupý stereotyp může něco projasnit. Hrdina filmu Smím prosit?, nenápadný čekatel krize středního věku, si jednou povšimne ženské siluety v okně taneční školy; zapíše se tedy do kursu a škobrtavě klopýtá za obrazem lva salonů. Ve hře je sice i půvabná učitelka a zmatená manželka, jež si najme soukromého detektiva, ale milostné snění hrdinovo není podstatné. Dokonce ani vysvětlivka, že taneční držení coby kontakt muže se ženou považují Japonci za neslušné, nemá přílišný význam.
Hlavní půvab této druhé Tančírny (film bývá často přirovnáván ke Scolovu dílu) spočívá v přesné i chápavé typologii tragikomických postaviček, jež se na zapřenou, na stará kolena, navzdory svým šéfům či kilům navíc rozhodli alespoň něco malého ve svém životě změnit. Panuje mezi nimi stud, ostych i jisté školácké spiklenectví. Celá ta galerka žáků od korpulentní dámy po chlapíka v mladistvých převlecích - budí smích protknutý soucitem i obdivem. Bez rozdílu generací.
Zato Tokyo Eyes nese znaky spíše teenagerovské, téměř "nezávislé" podívané. Příběh o lásce a zločinu jako by vracel na scénu Bonnie a Clydea - ovšem bez dobového oparu, zištných motivů a kupodivu vlastně i bez krve, ač mladičký mstitel bezpráví střílí takřka na potkání. Otázku, zda se chlapec inspirovaný videohrami dosud netrefil záměrně, nebo jen náhodou, řeší divák stejně dlouho jako mladíkova přítelkyně, bezstarostně uhihňaná učnice z kadeřnictví, kterou její bratr-policista těžko uhlídá. Také ti dva se potkají v metru: krátkozraký psanec a zvědavá Lolita v minisukních. Rafinovanost francouzské školy zosobněná režisérem však postupně žánr thrilleru zrazuje: motiv kamery, s níž párek věčně putuje, sice symbolizuje jak japonskou říši vyspělé techniky, tak francouzskou oblibu filmu ve filmu, ale k příběhu nic zásadnějšího nedodá. Chladná krása města plného osamělých duší "hraje" výtečně, stejně jako režisér Takeši Kitano v malé vypjaté epizodě - jenže dlouhé a umělé napínání diváka jako by tu diskotékovou romanci vedlo k jediné rozumové šarádě. Co se tak ještě mladým a zamilovaným může stát? Přežijí? Romantické gesto v závěru pak patří spíše Tokiu, jeho liniím a barvám, než lidem, kteří se v něm našli.
|
Smím prosit? (Japonsko 1995) | |
| scénář a režie | Masajuki Suo |
| hrají | Kodži Jakušo, Tamijo Kusakariová a další |
| distribuce | Intersonic |
| čas | 119 minut, titulky |
|
Tokyo Eyes (Francie-Japonsko 1998) | |
| scénář a režie (se spoluautory) | Jean-Pierre Limosin |
| hrají | Šindži Takeda, Hinano Jošikawová a další |
| distribuce | Artcam |
| čas | 95 minut, titulky |
