Co vás zasáhne víc, kritika vaší práce nebo článek o vašem soukromí?
Soukromí je samozřejmě daleko citlivější. Na práci si může každý udělat vlastní názor, jít se podívat do divadla, koupit si cédéčko. Ale nikoho nenechám, aby si dělal vlastní názor o mém soukromí. Jeden můj kolega v nějakém rozhovoru říkal, že pokud někdo v šoubyznysu není ochotný obětovat své soukromí, nebude nikdy pořádně slavný. V tom případě asi nebudu nikdy pořádně slavný.
Proč se tomu bráníte? Každý vám řekne, že je to přirozená součást vašeho povolání.
Soukromí je od toho, aby bylo soukromé. Ptala jste se, co je citlivější. Vyřídit někoho profesionálně není tak snadné, kritiky nemají valnou váhu a vydavatelské firmy na ně neslyší. V osobní rovině je to snazší. Na to, aby se rozhodil příjemný domácí večer, stačí jeden anonym.
Napadlo vás před sedmnácti lety, kdy jste udělal konkurs do skupiny Žentour, s čím se budete potýkat?
Myslíte popularitu? Ta mi zas tak nevadí. pokud se nedotýká i mé rodiny. Je mi trochu k smíchu, když si na ni někteří kolegové stěžují. Zkuste jim ji na týden sebrat. Je to přece měřítko toho, že se vám daří. Všichni v tomto oboru se snaží být populární. Kdo ne, musí být psychopat. Pokud ovšem není tak rafinovaný a netvrdí, že vůbec nechce být populární a chce hrát jen sobě pro radost v garáži. To spoustě lidí imponuje a zvyšuje to popularitu.
V dnešní době ale k popularitě patří, že ukážete lidem svůj byt, svou rodinu. Proč na to nechcete přistoupit?
Nechci nikomu ukazovat, jak vařím, protože bych měl do smrti pocit, že je při všech našich domácích rituálech se mnou pořád někdo cizí.
Na historii jsem si netroufal, na herectví bál
Právě píšete další muzikál, tentokrát o Galileovi Galilei. Jak jste daleko?
Dokončil jsem synopsi s detailním popisem všech čísel. Na rozdíl od Hamleta to bylo složitější, protože jsem si řekl, že nechci psát suchý životopis slavného fyzika. Snažil jsem se to proto napsat jako drama, aby se lidi s každým novým číslem něco dozvěděli a byli napnutí a zvědaví, co bude dál.
Troufal jste si na to sám? Nepřemýšlel jste, že o to někoho požádáte?
Přemýšlel jsem o tom, že se spojím s nějakým zdatným scénáristou tak dlouho, až jsem to začal psát sám. Nakonec jsem se základem, který potřebuju pro psaní muziky a textů spokojený.
Jak velká část práce na muzikálu to je?
Vyřešil jsem tím to nejdůležitější, co jsem vyřešit potřeboval.
A zbytek?
Mám připravenou asi polovinu hudebních čísel, i když si myslím, že některá z nich ještě přepíšu. Když totiž začnu psát text na hotovou muziku, uhne mi občas někam úplně jinam a vznikne úplně jiná písnička. Jsem pověrčivý na to, že se tomu člověk nemá bránit.
Před Hamletem jste líčil, jak jste srovnával všechny překlady, teď jste taky chodil po knihovnách. Jste studijní typ?
Historie mě baví. (Následuje zevrubná přednáška o původu Hamleta, Galileovi, katolicismu, reformaci a knihtisku.)
Vy jste ale studoval práva. To jste se dostal samostudiem pěkně daleko.
Úplně původně jsem toužil po konzervatoři, obor klasická kytara. Jenomže z osmičky jsem se dostal na gympl, začal hrát s kapelami a klasiky nechal. Taky mě vždycky lákalo herectví, ale tam jsem se ani nepřihlásil ke zkouškám. Zbyly práva. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budu hrát Hamleta a ještě si k tomu s kamarády obstarám divadlo, myslel bych si, že je to blázen.
Měl jste vůbec někdy představu, že půjdete do advokátní kanceláře?
Ve čtvrťáku jsem šťastnou okolností nastoupil do Žentouru. Předtím jsem prošel několika kapelami, které se rozpadly v okamžiku, kdy se vymyslelo jméno a našla zkušebna. Kluci ze Žentouru však byli přesvědčení o tom, že se budou živit muzikou, protože ji přece vystudovali. Tím pádem jsem končil čtvrtý ročník a už měl v občance razítko „svobodné povolání".
To byla v roce 1985 velká frajeřina.
Nikdy jsem toho nelitoval. Spousta lidí si povolání právníka idealizuje, ale není každý Perry Mason. Lepší je dostávat peníze za to, že děláte svého koníčka. Když jsme u nás na chalupě se Šimonem Cabanem posunovali po maketě scény pinzetami postavičky Hamleta a svítili si na ně baterkami, přišly děti, že si chtějí taky hrát. My jsme je hnali, že je to vážná práce, ale pak jsem si uvědomil, že si opravdu hrajeme. Toho si velmi vážím.
Chlapeček - knihomol
Zabýval jste se Galileem, konfliktem víry a rozumu. Jaký máte vztah k náboženství?
Mám k církvi velké výhrady už od mala.
Prosím? Od dětství?
Byl jsem to dítě, které pořád leželo v knihách, i když mu rodiče říkali, ať jde ven. A nenarazil jsem na moc knížek, ve kterých bych mohl získat kladný vztah ke katolické církvi nebo církvi vůbec. Děsí mě jakýkoliv způsob institucionalizace víry - vždyť to, co se dneska děje s islámským fundamentalismem je institucionalizace náboženství v určitém stadiu. Katolická církev v takovém stadiu byla ve čtrnáctém a patnáctém století. Spoustě lidí to vyhovuje, protože se nechtějí ptát, stačí jim mít pevné instrukce.
Vy jste byl opravdu dítě, které leží v knihách? Kde jste se pak naučil lyžovat?Tatínek byl vedle svého občanského povolání lyžařský instruktor. Začínal jsem ve třech letech ve Špindlu na Krakonoši. Ale na hory jsme se dostali tak dvakrát za zimu a svah si vinou nekonečných front na vleky sjeli pětkrát denně.
Zato teď jste se do Krkonoš přestěhoval na celou zimu…
Sport mě vždycky hodně bavil, i když jsem v žádném nevynikal. Teď jsem šťastný, že si to můžu dopřávat, protože na to mám čas a peníze. Když jsem na chalupě, jsem vlastně pořád na svahu nebo sedím u sebe ve studiu a pracuju.
Píše se vám tam líp než doma?
Napsal jsem tam zatím vlastně jenom Hamleta, ale vlastně jo - píše se mi tam dobře. Na muziku ne, ale na texty potřebuju absolutní klid, takže tam vždycky odjedu sám a mám tam jedno takové místo v kuchyni…
Jaký je rozdíl mezi složením a napsáním jedné písničky a většího celku jako je muzikál?
Jedna písnička není tak silný zážitek jako něco, co má příběh a fór. Myslel jsem si, že když má člověk předem dané mantinely příběhu, bude to těžší, ale není to pravda.
Přišla u vás touha po tom udělat něco většího, trvalejšího než jednu písničku s věkem?
Vypadá to tak, když jsem se do toho pustil až teď, ale nevím. Nikdy jsem neměl ambice napsat muzikál, nahecoval mě do toho můj přítel, hudebník Martin Kumžák.
A po Hamletovi? Asi se vám nechtělo vrátit se k písničkám, když jste se pustil do Galilea.
Vždycky mě trápilo to, že jsem udělal desku, ale v rádiu se z ní hrály dvě nebo tři písničky. Muzikál si lidé musejí poslechnout celý, protože z těch sedaček se blbě vstává. Druhá věc, která mě na tom baví, je spojení muziky s vizuálním zážitkem. Musím ale dopředu říct, že historici se budou mít po čem vozit, protože je to moje subjektivní vyprávění o Galileu Galileim a vůbec se nesnažím o nějakou objektivizaci. Navíc jsem musel dodat ženské prvky, které kdyby v muzikálu nebyly, bylo by zle.
Říkáte, že vám toho budou historici spoustu vyčítat, ale vy máte přece nastudováno.
Jistěže jsem studoval dobové materiály, existuje přece doslovný zápis koncilu, Galileovy dopisy. Ale něco se muselo pro divadelní účely zjednodušit, některé postavy spojit nebo vypustit. Jestli na to mám právo nebo nemám, se už neptám. Po tom, co jsem sáhl na Hamleta už se nemůže strhnout větší povyk.
Muzikály jste začal psát v polovině života...
... snad ve třetině, ne? Lidský věk se prodlužuje.
No dobře. Každopádně máte ještě dost let před sebou. Co budete dělat? Už jenom muzikály?
Za prvních pětadvacet let jsem nenapsal vůbec nic, zatímco za dalších patnáct docela dost. Kdyby to mělo jít tímto tempem, nevím... Ještě letos snad stihneme natočit Hamleta jako film. Divadlo je sice velká pecka, ale filmových Hamletů je jen pár. Do toho je ještě pár dalších vlaštovek: 17. dubna bude v New Yorku koncertní provedení Hamleta v angličtině. Je to školní představení, ale stejně si tam sednu a užiju si to. Taky se musím ještě zlepšit v některých sportech. Třeba v surfování s drakem.
V čem?
Je to jako klasický windsurfing, ale místo plachty máte v ruce draka. V létě jsem na své narozeniny vyběhl na Sněžku a zjistil jsem, že mám lepší kondičku než kdykoliv předtím. Ale je to tím, že mám čas se sportu víc věnovat. Vlastně mám velké štěstí, protože zatímco devadesát pět procent světové populace pracuje, aby se uživilo, já dělám, co mě baví. Pořád děkuju směrem nahoru.
|
Janek Ledecký |
| Narodil se 27. července 1962 v Praze na Vinohradech. Na základní škole absolvoval kurzy hry na kytaru u profesorů Bierhanzela a Bubrleho. Po gymnáziu studoval na právnické fakultě UK. Roku 1987 se definitivně rozhodl nenastoupit kariéru právníka a se skupinou vydal první desku Žentour 001, k níž časem přibudou dvě další. Poté úspěšným albem Na ptáky jsme krátký nastoupil sólovou kariéru. V letech 1993 až 1997 vydal desky Právě teď, Jenom tak, Některý věci jsou jen jednou, Sliby se maj plnit o Vánocích a devět dalších a Mít kliku, za které získal několik Zlatých a Platinových desek. Hrál hlavní roli v muzikálu Pěna dní v divadle ABC. V roce 1997 dostal cenu Gramy. V roce 1998 zkomponoval rockovou operu Hamlet, jejíž uvádění v Divadle Kalich se po pěti stovkách repríz právě uzavírá. V současné době pracuje na dalším muzikálu podle života Galilea Galileiho. Je ženatý a má dvě děti. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
 Zpěvák Janek Ledecký. |
