A tím „něčím“ bývalá „paní Gainsbourgová“ vládne vrchovatou měrou. I když si zkusíme odmyslet zejména pro mužskou část publika nezanedbatelný fakt, že je ve svých jedenašedesáti stále neuvěřitelně sexy.
Jane Birkin je především velmi šarmantní, v jejím chování, pohybu po jevišti, hlase i způsobu interpretace písní, mezi nimiž převažovaly Gainsbourgovy, se mění rozšafná dáma v roztomilého skřítka (nikoli však zastydlého diblíka!) a zase naopak – se stejnou nonšalancí, jako přechází z angličtiny do francouzštiny.
Po čistě hudební stránce rozhodně víc než padesátiprocentní podíl na dobrém dojmu z koncertu měla tříčlenná doprovodná kapela, složená z muzikantů velmi „elastických“ co do použitého instrumentáře i výrazu.
Od klavíru k houslím přecházel Christophe Cravero, za bicími a melodickými perkusemi, které střídal s baskytarou, seděl Frederick Jacquemin. Leadrem kapely byl ovšem „strunný specialista“ Thomas Coeuriot s kytarou, mandolínou a skvěle znějící keltskou harfou.
Díky nim a jejich nádherným aranžmá se Jane Birkin mohla bez obav pohybovat mezi tradičními šansonovými polohami, folkem s otisky keltské (a mnohem méně, než se vlivem šest let starého alba Arabesque čekalo, také arabské) hudby, a velmi jemně elektronikou podpořeným softrockem, aniž by ji hudební podklad byť jen na minutu nechal na holičkách nepřesvědčivosti.
Prakticky vyprodaná Archa dala jednoznačnou odpověď na otázku, zda Čechy zajímá tento typ frankofonní hudby (a kterou si s obavami před několika měsíci kladl i pořadatel tohoto koncertu). Repete si zájemci budou moci dát 18. dubna, kdy v Paláci Akropolis vystoupí výborný belgický šansoniér Arno.
Jane Birkin
Praha, divadlo Archa, 16. února
Pořádala agentura Rachot v rámci cyklu Jiná hudba
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
