Jane Birkin v šedesátých letech začínala jako herečka. O dva roky po uvedení Zvětšeniny v duetu se Sergem Gainsbourgem "provzdychala" píseň Je t´aime, moi non plus (Miluji tě, já tebe taky ne). Ten se stal počátečním krokem do osudového vztahu s problematickým bouřlivákem.
V životě se snažila udělat všechno proto, aby nezůstala jen sexuálním symbolem. Především v poslední době - od roku 2000 natočila film Boxes a vydala tři alba. O vášnivém i dramatickém vztahu se Sergem se krátce rozpovídala v zákulisí Archy, kde v sobotu koncertovala.
 Od dámy ke skřítkovi a zpětrecenze koncertu Jane Birkin |
Jak se vám líbilo v Praze?
Byl to pro mě vzrušující zážitek. K Praze mám zvláštní vztah hlavně proto, že jsem ji navštívila s mou matkou rok předtím, než zemřela. Moc se jí tu líbilo, já tu natáčela videoklip a ona pozorovala město, nemohla se na tu krásu vynadívat. Strávila tak celou noc.
Ve vašem repertoáru je mnoho písní, které složil a zpíval Serge Gainsbourg. Neustále se k němu vracíte?
V Praze jsem nikdy předtím nezpívala, a tak jsem Serge chtěla přivézt s sebou, jako by byl živý. Většinou všude jezdí se mnou. Dnes ráno jsem po telefonu dávala rozhovor do Brazílie. Je čím dál více slavný. Jeho dům se stane brzy muzeum, na hřbitově Montparnasse je jeho hrob nejnavštěvovanější.
Prožila jste dvanáct let s tímto enfant terrible francouzského šansonu a bouřlivákem. Jaký vůbec byl váš vztah?
Byl to velice velkorysý, citlivý člověk, takový klaun s neuvěřitelnou inteligencí a smyslem pro humor, zahrával si s policií a v přímém přenosu pálil v televizi pětisetfrankové bankovky. Náš vztah byl velice tvůrčí, ale také hodně destruktivní. Cítil potřebu se ničit, aby se mohl znovu obnovovat a být tvůrčí. Říkával také, že se ničí, aby naše láska trvala navždy. Byl velice romantický. Od šedesátých let se objevoval na předních stranách časopisů, stejně jako když v roce 1991 zemřel. Nikdo ho doposud nenahradil. Lidé se jím inspirovali, protože se nebál říkat otevřeně a bez ostychu co si myslí. Jeho texty se dnes děti učí ve školách.
Nepřipadá vám, že jste žila v jeho stínu?
Nejkrásnější písně jsme nazpívali se Sergem dohromady. Uvědomovala jsem si, že zpívám o Sergeových trápeních, o tom, co prožíval. Byla jsem jeho ženské já. Nebylo to pro každého. Nemohla jsem mít žádné ego. To víte, že si občas říkám, jestli bych něco dokázala bez Serge. Tak jsem rozhodla natočit vlastní film Boxes a píšu si vlastní texty. Prostě se snažím to zvládnout sama.
Byl to také důvod, proč jste se rozhodla ho na začátku osmdesátých let opustit?
Byl nesnesitelný a stále hrozně nešťastný. Stal se zajatcem vlastního mýtu. Pil a kouřil gitanes od rána do večera, nechával mne čekat do šesti do rána. Ze začátku to bylo roztomilé. Třináctý rok, co jsme spolu takhle žili, jsem už nemohla, měla jsem deprese, spala jsem na lavicích v barech. Opustila jsem ho také proto, že jsem se zamilovala do režiséra Jacquesa Doillona. Jacques mě chtěl pro to, co jsem měla v hlavě, zatímco Serge se ke mně choval vždycky jako k panence.
Byla jste jeho femme fatale, jak váš odchod prožíval?
Když jsem se rozhodla ho opustit, bála jsem se, že se mu něco stane. Byl nešťastný. Nepřestala jsem se o něj starat. Nosila jsem mu jídlo. A jednou jsem za ním přišla s kastrolama a řekla mu, že čekám miminko s Jacquesem. Chtěl mne potrestat, zakázal mi vidět se s jeho matkou. Bylo to roztomilé, protože já ji zbožňovala, byla to senzační židovská máma. Když se ale narodila dcera Lou, první, komu jsem zavolala, byl Serge. Řekl na to, že je druhý táta. Přišel za mnou do porodnice s plnou náručí dětských botiček a šatiček. Bral Lou, jako kdyby to byla jeho vlastní dcera.
Birkin & Gainsbourg - Je T'aime... Moi Non Plus
Jak se změnil váš život s Jacquem Doillonem?
Když jsem s ním začala žít, Serge říkal, že vedle něj se stanu neznámá. Bylo to spíš naopak, začala jsem točit dramatické filmy s Jacquesem a lidi mě začali brát vážně. Serge ale nemohl přestat pro mne psát.
Až do své smrti v roce 1991 pro vás psal Gainsbourg texty?
Tři dny předtím než zemřel, mi volal do Londýna, že mi koupil velký diamantový prsten. Řekla jsem mu: Sergi přestaň pít. Byla to ale pravda, koupil mi vulgárně velký diamant. Byl to velice delikátní člověk, chtěl být součástí rodiny a až do své smrti mi psal texty k písním. Uvědomuju si, jaké jsem měla štěstí, že možná ten největší básník naší doby byl součástí mého života, psal mi básně. Když ležel na klinice, předtím než umřel, namaloval můj portrét. Jenže u toho zlomil pero, tak všude byly kaňky od inkoustu. Ten obraz byl dokonalý. Byla v tom ohromná symbolika.
