Janáčkova Jenůfa na nový vídeňský způsob

Vídeňská státní opera má po jedenácti letech na repertoáru Janáčkovu Její pastorkyni. Dílo, uvedené tam pod názvem Jenůfa, se v rakouské metropoli hrálo poprvé roku 1918, vrátilo se osm let na to. Roku 1948 se nového nastudování ujal dirigent Jaroslav Krombholc, který se podílel i na donedávna poslední inscenaci - ta v režii Otto Schenka vznikla roku 1964 a průběžně se objevovala až do dubna 1991.

Nynější projekt vznikl v koprodukci s brněnskou operou a provázela jej velká zvědavost, neboť režie se ujal znalec české opery a nekonveční britský divadelník David Pountney. Na první pohled se zdržel provokativních výbojů - ale přitom nenápadně stvořil velké divadlo, oproštěné od folklórní líbivosti.

Americký výtvarník Robert Israel postavil pro první dějství obrovskou, až drtivě působící jevištní konstrukci s mlýnským kolem, pro druhé abstraktnější místnost s vrstvami naskládaných pytlů místo stěn a pro třetí očistný volný prostor orámovaný dřevěnými stěnami. V těchto kulisách, symbolicky směřujících od dusného úvodu k závěrečné katarzi, Pountney s obrovskou dovedností a péčí o nejmenší detaily a gesta sólistů i sboru rozvinul působivý děj. Režisérova obratnost ovšem - jak nedávno předvedla pražská Čertova stěna - nemusí být mnoho platná, pokud interpreti jen chodí po jevišti a jsou sotva slyšet.

Vídeňská státní opera
Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)
Dirigent	Seiji Ozawa
Režie	David Pountney
Scéna	Robert Israel
Kostýmy	Marie-Jeanne Lecca
Premiéra	24. února 2002

Vídeňská Jenůfa je naštěstí přehlídkou kongeniálních herecko-vokálních kreací, nabitých vnitřní energií, která vydrží až do finále. Hraje se v německém překladu Maxe Broda, což lze považovat za rozumné řešení, které zpěváky ušetří bojů s exotickou češtinou: navíc dopodrobna vědí, o čem zpívají, protože němčinu ovládají i ti z nich, kteří nejsou rodilí mluvčí.

Měkkým a jistě vedeným hlasem zpívající německá sopranistka Angela Denokeová - jež na sebe upoutala pozornost už v Marthalerově Kátě Kabanové - postavu osudem zmítané Jenůfy prožila každým nervem. Obraz utrpení, bezradnosti a nakonec odhodlání s ní sdílel finský tenorista Jorma Silvasti jako hlasově skvěle disponovaný Laca. Pro jejich závěrečné rozhodnutí odejít společně "za lepším životem" zvolili inscenátoři původní Janáčkovu verzi, která - na rozdíl od běžně užívané, triumfálně se vzpínající úpravy dirigenta Karla Kovařovice - navozuje střízlivější atmosféru. Té odpovídají i váhavá, spíše rezignovaně působící gesta obou hrdinů, kteří možná budou šťastni, ale možná také ne. Rovnocenným partnerem jim je spíš zoufalý než povrchně lehkomyslný Števa v podání německého tenoristy Torstena Kerla. Civilně realistickou, nepřehlédnutelnou podobu dala stařence Buryjovce členka berlínské Komické opery Anny Schlemmová.

O jedinou kontroverznější kreaci se tak postarala největší hvězda večera - řecká mezzosopranistka Agnes Baltsaová, která poprvé v kariéře zpívala Kostelničku. Charismatická, vysoká, štíhlá pěvkyně se proslavila ve velkých úlohách italského i francouzského oboru. Způsob, jímž famózně ztvárňovala hysterické sokyně sopránových hrdinek a další femme fatale, však jako by příliš mechanicky použila i pro Kostelničku. Přirozenou autoritu a mateřskou přísnost venkovské ženy, jež zavraždí novorozené dítě své pastorkyně, přehání až do chladné odtažitosti či agresivní povýšenosti, takže není jisté, zda Kostelnička má strach o Jenůfu, nebo o sebe. Nicméně ze svého hlasu Baltsaová stále dokáže vytěžit maximum.

Diskutovat by se dalo i o pojetí dirigenta a designovaného hudebního šéfa Vídeňské státní opery Seijiho Ozawy. Ten docílil báječně hladkého, vytříbeného, vypracovaného zvuku a bezchybné souhry. Problém je v tom, že Ozawa vypráví všeobjímající, nadpozemsky krásný příběh, v němž jsou hrany zaobleny. Postavy na jevišti se naproti tomu rvou o své štěstí mnohem pozemštěji a energičtěji.

Autorem scény k Janáčkově Jenůfě je americký výtvarník Robert Israel.