Není divu. Život nevinné mladé dívky, která dokázala v temných dobách středověku přesvědčit nejen dauphina (a pozdějšího krále) Karla, ale i celý národ o tom, že si ji Bůh vyvolil, aby osvobodila Francii z područí Angličanů, je námětem, který nemá v dějinách obdoby.
Umění a Jana z ArkuKromě J. B. Shawa napsali hru o svaté Janě například Friedrich Schiller (Panna orleánská) či Jean Anouilh (Skřivánek), na operních scénách zazněla Verdiho Jana z Arku nebo Čajkovského Panna orleánská. Pokud jde o literaturu, asi nejznámější je Voltairova Panna, znevažující mystický kult Janina panenství, a Život Jany z Arku od Anatola France. Svou fantazii využil i Ferdinand Peroutka v románu Pozdější život Panny. Z filmů připomeňme alespoň francouzské Dreyerovo Utrpení Panny orleánské, Johanku z Arku Luka Bessona či Johanku z Arku u kůlu, natočenou Italem Robertem Rossellinim. |
Divadlo pod Palmovkou si zvolilo dramatizaci, kterou ve dvacátých letech minulého století pod názvem Svatá Jana vytvořil anglický dramatik a nositel Nobelovy ceny George Bernard Shaw. Do češtiny ji přeložil František Tetauer.
Režisér Petr Kracik se rozhodl látku pojmout tradičně, dobově a bez velkých inscenačních výstřelků. Na jevišti tak řinčí brnění, šustí kněžské taláry a hvízdají meče. Jenže to Kracikovo režijní pojetí se zdá být tradiční až příliš, působí místy až otrocky a někdy zbytečně doslovně.
Co přetrvává
George Bernard Shaw napsal Svatou Janu v roce 1923, tedy pouhé tři roky poté, co byla Johanka z Arku po téměř šesti stech let od svého upálení svatořečena. Přesto dramatik nepodlehl sentimentu a jeho hra má kromě nadčasového a stále aktuálního zachycení mocenských čachrů a intrik, vypočítavosti, krutosti a zbabělosti také mnoho vtipných momentů, které si střílejí z lidské povahy, jejíž podstata je, jak se ukazuje, i po mnoha staletích stále stejná.
To jsou momenty, které přenášejí inscenaci do jedenadvacátého století.
Svou hrdinku Shaw vykreslil jako bytost velmi lidskou, dokonce se smyslem pro humor: byť jde často o kouzlo nechtěného. Učinil z ní dívku, která ve své prostotě, jednoduchosti a víře vidí svět možná skutečněji než ti, kteří stojí nohama na zemi a hlasy svaté Markéty nebo svaté Kateřiny jim do ucha nešeptají svá poselství a rady.
V inscenaci Svatá Jana hraje Tereza Kostková se svým otcem (vlevo).
Jana je fascinující bytost, která si za svůj ortel smrti vlastně může sama. Hranici jí vynese její neschopnost cokoli hrát, taktizovat nebo domýšlet "za roh", což je ve spojení s bystrým úsudkem a prořízlou pusou životu nebezpečná kombinace, nejen ve středověku.
Jana prostě do tehdejšího světa nezapadá a nezapadne do něj dokonce ani po své smrti. Když po svém svatořečení nabízí v samém závěru inscenace lidem, že se na zem vrátí jako živá žena, všichni se k ní rozpačitě obracejí zády.
Role světice se v Kracikově inscenaci ujala Tereza Kostková (v alternaci s Marikou Procházkovou), která drží Janu v poloze dětské bezprostřednosti a stavu náboženského nadšení. Janina permanentní extatičnost je v podání Kostkové sice působivá, ale ve chvílích velkých gest působí přehnaně, zbytečně pateticky a někdy také trochu komicky.
Prostě "panna"
Kostková nedává záměrně Janě jako ženě příliš šanci, je to prostě "panna". Čistá bytost, která své ženství pečlivě ukrývá pod oblečením vojáka. Jako žena by ve své době ani uspět nemohla, a tak city rozpustila v lásce k Bohu. "Jsi zamilovaná do náboženství," říká jí biskup při prvním setkání.
Z inscenace Svatá Jana - v hlavní roli T. Kostková
Pouze v jeden moment dává "panna" své city najevo a ani tehdy je nedokáže pořádně pojmenovat, zřejmě proto, že o nich vůbec nepřemýšlí: "Chtěla bych, abys byl vesnické děťátko, abych se s tebou mohla pomazlit," říká svému kapitánovi.
Zatímco první část představení je někdy trochu zdlouhavá, druhá část je dynamičtější a divák konečně odhaluje Janu i jako člověka. Tehdy se dívka přestává skrývat za svou víru v Boha a místo velkých myšlenek vyplouvají na povrch ty obyčejné, lidské a nejniternější. Při Janině výslechu si možná divák vzpomene na brilantní němý snímek Carla Theodora Dreyera z roku 1928 Utrpení Panny orleánské, Dreyer měl však na rozdíl od Kracika k dispozici filmový střih a práci s kamerou, což dokáže napětí podpořit nebo naopak umírnit.
I přesto, že režisér ponechal jeviště téměř "nahé", středověkou atmosféru dotváří kostýmy a rekvizitami. Někdy až příliš, nadbytečně působí například dřevěné štíty, se kterými se rytíři "tahají" po jevišti.
I když příběh svaté Jany stále fascinuje, v Divadle pod Palmovkou ho pojednali trochu fádně. Neurazí, ale bohužel ani moc nenadchne.
G. B. Shaw: Svatá Jana
Divadlo pod Palmovkou Praha, režie P. Kracik, hrají T. Kostková, M. Procházková, R. Jelínek,MM. Preiss a další
Hodnocení MF DNES: 60 %
