Jana Kirschner, zpěvačka, která žije mezi Londýnem a Prahou.

Jana Kirschner, zpěvačka, která žije mezi Londýnem a Prahou. | foto: Universal Music

Jana Kirschner: Slovenštinu nemůžu vyškrtnout

  • 4
Slovenská zpěvačka Jana Kirschner se po pěti letech připomene v Česku: zítra vystoupí v pražském Lucerna Music Baru a den poté na koncertě Královny popu na Karlštejně.

Jana Kirschner je zvyklá na pohyb mezi dvěma zeměmi. Stále se chce prosadit v Anglii a Slovensko představuje domov, kde má spoustu posluchačů. Ale ani na Česko, které zůstává mezi Londýnem a Bratislavou, zpěvačka nezapomněla: v Lucerna Music Baru zazpívá se svou kapelou, na Karlštejně se připojí k Báře Basikové, Anetě Langerové, Věře Špinarové nebo Evě Pilarové. Hrajete tu vlastně po pěti letech.

Co chystáte?
Myslím, že to bude velmi barevné. Jsme v nejlepší formě, v jaké jsme za poslední léta byli. Jednak jsme všichni dospělí, jednak to asi vychází i ze mě. Za deset let jsem prošla různými cestami. Nejprve jsem byla jadrnější na albu V cudzom meste, deska Pelikán byla trošku jemně jazzová, potom přišlo album Veci, čo sa dejú a deska Shine, která byla hodně klidná. Nyní se mi zase chce zpívat s větším nasazením.

Takže na koncertě to bude víc big beat?
Jasně.

Kolik vašich nových písniček zazní – zhruba třetina?
Nezapomeňte, že jsme tu dlouho nehráli. Od té doby máme spoustu nových věcí, repertoár se výrazně změnil. Určitě budeme hrát i zcela nové písničky. A letos určitě natočíme slovenskou desku. Mám v šuplíku asi sto padesát písniček, které nebyly nikdy vydány. Z nich se dá vybírat.

Už víte, kdo bude producentem vaší slovenské desky?
Jana Kirschnerová složila píseň k slovenskému filmu Pokoj v duši.Zatím hledám, scházím se s lidmi. Slovenskou desku bych chtěla nahrát tak, že si písničky nejprve pořádně nazkoušíme, pak půjdeme do studia, kde je rovnou natočíme. Žádné spekulování, takový cikánský způsob. Ty písničky jsou křehké, ale jednoznačné. Dají se zahrát s doprovodem kytary, kláves nebo s kapelou. Myslím, že lidi se vracejí k přirozenému hraní. Důležitý je nějaký vzkaz, nálada, atmosféra hudby. Doufám, že se ji podaří zachytit.

To je zcela opačný proces, než kterým jste prošla při nahrávání své předchozí anglické desky Shine. Proč jste se rozhodla pro takový obrat?
Já už nebudu nahrávat desku dva roky. Shine byla velká škola, ale nekonečný proces. Každý den jsem chodila ze studia tak unavená. Čtyři měsíce jsem tam byla zavřená. Nahrávali jsme v suterénu, takže to bylo snad za trest. Přitom deska se jmenuje Shine – svit, záře. Je hezká, ale dnes bych ji dělala rychleji a jinak.

Stála za vámi velká firma, měla jste i věhlasného producenta Rosse Culluma. Proto byly písničky na albu Shine tak uhlazené?
Demonahrávky, které jsme udělali předtím, byly alternativnější, takové dylanovské, surové, ale byly lepší. Jenže nastoupila nová firemní politika. Oni si řekli: "Jana Kirschner bude nová Katie Melua." A šoupli mě do tohoto šuplíku. Známí mi pak říkali: "Je to krásná deska, ale chybíš tam, chybí tam tvoje energie, kterou do písniček dáváš." Hráli jsme písničky ze Shine na koncertech a bylo to fantastické, lidi se chytali. Ale pak si koupili desku a tu energii na ní nemohli najít.

Nicméně Shine zůstává perlou ve vaší diskografii.
Ano – a věřím, že přijdou ještě lepší...

Jana Kirschner

Deska Shine se dostala do obchodů třeba v Česku nebo na Slovensku, ale ohlašovaný start ve Velké Británii se nekonal. Proč vás takhle stopli přímo v rozjezdu?
Zpočátku se to vyvíjelo dobrým směrem. Měla jsem dva a půl roku manažera, který pracoval se spoustou velkých jmen, spolupracoval s BBC. Všechno bylo pozitivní, moje muzika se mu líbila a chtěl s ní něco udělat. Hráli jsme koncerty ve Skandinávii, ukázková představení pro novináře i rádia, dělala jsem rozhovory, mělo to nějaký směr. Například v Japonsku se prodalo nějakých čtyři a půl tisíce desek, ale my jsme se tam nemohli vypravit. Nebyly peníze na letenky, i když bychom jeli jen ve třech, já, kytarista a manažer. Firma zkrátka nedala víc peněz. Byla to trochu škoda, v Japonsku se deska Shine mohla chytit. Jenže bez firmy jsem se nemohla ani pohnout.

Firma s vámi nechtěla riskovat?
Není to pro ně lehká doba. Myslím, že momentálně moc nevěří novým věcem, jdou spíš na jistotu. Řekli, že nejsem takzvaný core artist. Nepatřím k jádru umělců, o které se trvale starají. Velké firmy hodně sázejí na zavedené interprety. Stane se, že vezmou neznámého zpěváka, ale obvykle si ho přetáhnou od malé firmy. Vzhledem k tomu, že přišla krize, mi loni v říjnu řekli, že album Shine v Anglii nevydají. Už jsem byla úplně vyčerpaná. Ale byla jsem ráda, že to mám za sebou a mohu se dál pohnout.

Kam jste se pohnula?
Vystupovala jsem třeba na takzvaných Singer Songwriters Nights v klubech. Čtyři nebo pět interpretů zahraje dvě nebo tři písničky. Do klubu přijde padesát sto lidí, sednou si a poslouchají. Chodí tam občas i kritici nebo agenti. Měli jsme úspěch, protože jsme nabídli něco jiného. Hrály tam i Američanky, fantastické zpěvačky, které cestovaly po klubech v Evropě. Je to kočovný život, na kterém nevyděláte. Náš největší honorář byl dvacet sedm liber.

Jana Kirschner

To je tvrdé.
Ano, je to tvrdé. Umělců jsou v Londýně obrovská kvanta, někteří mají sotva na nájem. Ve srovnání s nimi jsem měla muzikantský život v luxusu. Přitom stále jezdím zpívat na Slovensko nebo do Česka. Oni nemají ani takovou možnost. Novináři do mě vrtali, že na Slovensku vydělávám a v Anglii žiju, a nevím co. Ale to se nedá jinak dělat. Život v Londýně je velmi nákladný. Ale stálo mi to za to, koncerty mi dodaly odvahu. Lidé okamžitě reagovali. Dokonce jsem byla přesvědčená, že kdybychom zahráli nějakou věc ve slovenštině, publikum v klubech by ji vzalo.

Jak to všechno hodnotíte nyní, z odstupu?
Teď už je mi dobře. Deska Shine byla velký životní krok, ale malý krůček do Evropy nebo světa. Já jsem na to nebyla lidsky připravená. Prostředí v Anglii je úplně jiné než u nás. Člověk musí trochu změnit myšlení, víc se otevřít novým věcem. Existuje taky jazyková bariéra. První tři měsíce si člověk připadá jako hlupák, než vpluje pořádně do jazyka. A taky je tam obrovská kulturní bariéra. My jsme prostě jiní lidé. Musela jsem si zvyknout, jak Britové mluví, řeší věci.

Například?

Jana Kirschner       *1978

Prokázala talent, který přesáhl scénu slovenské populární hudby. Už v roce 1996 vydala první album, avšak průlom přišel s poprockovým titulem V cudzom meste (1999). To už byla Jana Kirschner slovenskou zlatou slavicí a získávala si posluchače v Česku. Vedle vlastních desek Pelikán (2002) nebo Veci, čo sa dejú (2003) k tomu přispěly duety Oh Me, Oh My s Miroslavem Žbirkou, Bude mi lehká zem s Petrem Hapkou či První noc v novém bytě s Jaromírem Nohavicou. Přirozený, šarmantní styl Jany Kirschner okouzlil i lidi z mezinárodní společnosti Universal, pro kterou zpěvačka připravila anglicky nazpívané album Shine (2007). I když album vyšlo v Česku a na Slovensku, z ohlašované premiéry ve Velké Británii nakonec sešlo. Zpěvačka, která se mezitím přestěhovala do Londýna, se však nevzdala. Ověřila si, že naživo má její hudba odezvu i v Londýně, a pokouší se dobýt Británii vlastními silami. Mezitím se domácímu publiku připomněla hitem Pokoj v duši a připravuje další album, které nazpívá ve slovenštině. Přijala také pozvání do písňového představení Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam. Nyní se pohybuje mezi Londýnem a Bratislavou, popřípadě Prahou.

Nikdy neřeknou nic na rovinu. Když se jich zeptáte, jestli se jim něco líbí, odpovědí: "Mělo to své kladné momenty. Neřekl bych, že to bylo špatné, ale nebyl to můj šálek čaje." Na Slovensku řekneme "stálo to za h..no" nebo "bylo to super". Dnes už samozřejmě vím, co chtějí říci, nyní už si je přečtu.

Jaký jste si naplánovala další postup?
Budu to zkoušet po vlastní linii. Cesta s velkou firmou se bohužel neosvědčila. Velký hudební průmysl momentálně není nakloněn začínajícím umělcům nebo projektům. Myslím, že budoucnost je v menších firmách. I ve světě to tak vidím. Malé firmy se velmi snaží protlačovat své interprety a hodně pro ně pracují. Já bych se samozřejmě nebránila velkým firmám, ale tam už musíte mít manažera nebo agenta, který pro vás pracuje. Je dobré, když se najde ve velké firmě člověk, který miluje vaši hudbu a bojuje za vás. Ve velké firmě jste malá ryba ve velkém rybníku.

Pohybujete se mezi Bratislavou a Londýnem. Takhle to prozatím zůstane?
V Londýně stále bydlím, mám tam přítele, Angličana, život se mi trochu zkomplikoval. Ale určitě vím, že nechci zůstat jen doma. Zpohodlněla bych. Lákají mě nové věci a rozhodně to jen tak nevzdám. Chci dělat vše, z čeho mám radost, hlavně hrát hudbu. Věřím, že dobrá hudba může být komerčně úspěšná, dokáže si najít posluchače. Když to nebudou desetitisíce, mohou jich být stovky, dejme tomu tisíce. Hlavně mi jde o to, abychom hráli dobrou hudbu a aby se dostala
k lidem.

Nicméně jste řekla: "Žiju ve městě, které nemám ráda, s lidmi, kterým nerozumím." Ještě to platí?
Vlastně to nikdy nebylo mé město. Kouzelné je, že v Londýně se dá dělat spousta věcí. Ale když je tam člověk sám nebo nemá kolem sebe své přátele, tak si to ani neužije. Ale už je to o moc lepší. Tři a půl roku jsem bydlela v londýnské Chelsea, nyní jsem v Richmondu, kde prý žije také Mick Jagger. Já jsem ho tam ještě neviděla. Richmond je čtvrť na jihozápadě Londýna, vzdálená hodně od centra, ale zůstává v dosahu metra. V Richmondu máme dokonce les, spíš lesopark. Můžu si tam zajezdit na kole.

Takže už tam máte jakési zázemí?
V místě, kde žiju, je mnohem lepší energie než v předchozím bytě. Velmi dobře se mi tam tvoří. V bytě mám rozložené klávesy, kytary. V jedné místnosti se dá zkoušet s kapelou. Tam se potkávám s kluky, se kterými jsem se během těch čtyř let poznala. Občas si zahrajeme. Je to velmi příjemné.

Jsou to Angličani?
Ano, i když kytarista je napůl Francouz, stejně jako jeho bratr, který hraje na housle. Mají folkovou kapelu. Hrají klasické, i francouzské věci, lidovky, které si předělávají podle sebe. Je to mladá, temperamentní parta. Vydali už druhou desku – a přitom si zahrají i se mnou. Jsou takoví blázniví, občas těžko kontrolovatelní. Ale když stojí na pódiu, vydají za sebe absolutně všechno. Je to zajímavý rozdíl. V mé kapele na Slovensku hrají zase lidé, kteří už mají něco za sebou. Kytaristovi je sedmačtyřicet, dva muzikanti jsou čerství tatínkové. Na své nové desce bych chtěla spojit tyto mladé lidi z Londýna s mými muzikanty. Na anglicky nazpívanou desku Shine jste vybírala ze čtyřiceti písní. Určitě vám nějaké zbyly.

Jana Kirschner

Vrátíte se k nim?
To ještě nevím. I když jednu z písní, která se na desku Shine nedostala, jsem pak nahrála pro film Pokoj v duši. Stejnojmenná píseň má velkou odezvu na Slovensku, zní dokonce na svatbách i pohřbech. Každopádně jsem se díky ní připomněla. Uvědomila jsem si, že nemůžu vyškrtnout slovenštinu. Je to kus mne, jsem to já, na Slovensku jsem doma. Proto chci nyní dělat slovenskou desku. Angličtinu jsem si osvojila, ale se slovenštinou jsem se narodila.

Myslíte, že slovenština nebo slovanská melodika je něco, co můžete nabídnout Anglii?
Určitě. V Anglii je hodně zpěvaček a autorek, které si píšou svoje věci. Ale to, co by mohlo být pro Brity zajímavé, jsou naše kořeny. To neznamená, že budeme hrát folklor. Na koncertě v londýnské Queen Elisabeth Hall jsme hráli anglicky zpívané věci. A pak jsem zpívala tři skladby ve slovenštině. Největší úspěch měla píseň Na čiernom koni, téměř lidová písnička. Přišli za mnou dva černoši, kteří evidentně poslouchali spíš hip hop nebo rhythm’n’blues. "Bylo to fantastické," říkali.

Vraťme se zpátky do Česka. Máte se také objevit v představení Kudykam, jehož oporou jsou písně Petra Hapky a Michala Horáčka. Vystoupíte?
Michal Horáček mi zavolal do Londýna. On a Petr Hapka jsou záruka, že by to mohlo fungovat. Řekla jsem, že do toho půjdu.