Jana Kirschner: Létám a píšu příběhy

Jana Kirschner je docela podivuhodné zjevení. Nejen proto, že její písničky mají ohlas u posluchačů i kritiků. Texty, které zpívá, si navíc sama píše. A k tomu je ještě výjimečně půvabná. Takovým tím zvláštním způsobem ­ je to znát, i když je nenalíčená a vlasy má schované pod baseballovou čepicí.

Vaše texty na nové desce Pelikán jsou převážně o lásce a o létání. Je to hra se slovy, nebo to znamená, že jste právě zamilovaná?
Žádná hra. Jsem zamilovaná. Je to všechno doopravdy. Píšu příběhy, které se mi opravdu dějí.

Co říká ten dotyčný na to, jak otevřeně o svých citech zpíváte?
Který dotyčný?

No, řekla jste, že jste zamilovaná. Tak ten dotyčný...
Někdy si i tři lidé najednou myslí, že se ty texty týkají právě jich. Píšu to tak, že nastávají docela komické situace. Já už pak také někdy nevím, koho se to vlastně týkalo. Jedna věc na desce je například tři roky stará. Vyvíjela se, takže je vlastně několikrát o někom jiném.

Tak to není ta pravá zamilovanost? To by přece měl být ten jeden jediný.
Pochopitelně. Já si pokaždé myslím, že je to ten jeden jediný. Podle mě je láska jen jedna a je jedno, ke kolika lidem ji cítíte. To je právě na ní to nejkrásnější.

M i l u j u   s v é   s n y


V jednom rozhovoru jste popisovala, že máte často sny, ve kterých létáte. Co se vám zdálo naposledy?

Absolutně pořád se mi něco zdá. Nedávno jsem měla fantastický sen. Honil mě kolumbijský drogový kartel. A já jsem byla neviditelná. Ale vyčuchal mě jejich pes, protože jsem měla oblečené francouzské tričko. A on nesnášel Francouze, tak mě zakousl. Asi to bylo spojeno s tím, že bylo mistrovství světa ve fotbale a zrovna tam hráli Francouzi. To byl zábavný sen.

Těšíte se na své sny?
Ano. Já je miluju. Ty lítací mám nejradši. Létám, jako bych ve vzduchu plavala. Pak mám ráda ty, kdy létám na koberci. A potom mám sny dobrodružné. Takové ty typu Indiana Jones, když mě někdo nahání. Dobré je, zdá-li se mi melodie. Někdy se vzbudím a umím ten sen zahrát. Nedávno jsem procitnula a hned jsem udělala jednu písničku. U mě totiž nefunguje, že bych dělala hudbu na nějaké "na na na". První přicházejí slova, základní idea. Ten první moment je pro mě důležitý.

Zpíváte převážně své vlastní věci. Nemáte nabídky jiných textařů, nebo se vám ty vaše líbí víc?
Nejradši jsem, když můžu zpívat vlastní písničky. To mi asi jde nejlépe. Ale když někdo složí krásnou věc, samozřejmě proti tomu nic nemám... I na desce Pelikán napsal dvě věci Andrej Šeban. Musí v nich být něco, co jsem mohla sama prožít, jako to třeba bylo v duetech s Petrem Hapkou a Mekym Žbirkou.

Jak jste se dostala ke zpívání s Petrem Hapkou?
To nám jednou po vydání mé desky V cizím městě přišel dopis od Michala Horáčka. Byl v něm takový kompliment: V cizím městě jsem se cítil jako doma. Tehdy ještě moji desku česká rádia nepouštěla, nebyla u vás tak známá. Pak se Michal Horáček přišel s Hanou Hegerovou a Petrem Hapkou podívat, když jsem zpívala na jednom koncertu. Začali jsme si povídat. Michal řekl, že napíše ten správný text, který bych mohla interpretovat, a Petr udělá písničku. Za několik týdnů nato nám poslali na kazetě demoverzi nahrávky Bude mi lehká zem, kde Petr Hapka zpíval i ten ženský hlas. Původní záměr byl, že se mnou nebude zpívat Petr, ale jiný zpěvák. Ale on to zpíval nejlíp na světě. Nikdo to nemohl tak dobře zazpívat. Nakonec jsem oba přemluvila, že to musí být on. Moc mě to lákalo. Už jen proto, že spolupracují s Hanou Hegerovou a dělají něco jiného, než obvykle dělám já.

Máte ráda Hanu Hegerovou?
Velmi, velmi.

Koho ještě například?
Když jsem vystupovala na Koncertu osobností, byla jsem v šatně s Ivou Bittovou. Tu obdivuji. Umí na pódiu ukázat uvolněnost, nekonečnou svobodu, která jde zevnitř. Byl to pro mě absolutně největší zážitek za poslední období.

D e m a g o g i e   u   m ě   n e f u n g u j e


Pocházíte z Martina. Kolik vám bylo, když jste se rozhodla odjet do Bratislavy a

JANA KIRSCHNER

Narodila se 29. 12. 1978 v Martině. Od dětství zpívala a hrála na klavír. Po úspěšné účasti v soutěži Miss Slovakia jí v sedmnácti vyšla první deska s názvem Jana Kirschner. V roce 1997 získala cenu Hudební akademie v kategorii Objev roku. Písničky z dalšího alba V cizím městě vítězily ve slovenských hitparádách a postupně se staly populárními i u nás. V roce 1999 vyhrála ve slovenské obdobě ankety Zlatý slavík. Do povědomí českých posluchačů se zapsala duetem s Petrem Hapkou Bude mi lehká zem.

začít zpívat?
Rozhodla jsem se v osmnácti. Rok jsem do Bratislavy jezdila, pak jsem se tam přestěhovala.

Co na to říkali rodiče?
Máme takový svobodný vztah. Nikdy neříkali, co bych měla dělat. Spíše mi dávali náznaky. Ale věděli, že demagogie v mém případě nefunguje. Působí právě opačně. Nejdříve si asi říkali, že je to rozmar. Pak viděli, že je to vážné.

To jste se v osmnácti prostě tak sebrala a jela?

Odjela jsem za svým manažerem. Jeho máma pracovala s mou matkou, takže jsem byla trochu pod dozorem. Ale vím, že si doma mysleli, že jsme se zbláznili.

Teď bydlíte v Bratislavě sama?

Ano, teď jsem poprvé sama v bytě. Naučila jsem se to a strašně mě to baví. Ale zpočátku jsem si na samotu zvykala těžce. Když jsem totiž byla malá, měla jsem s bratrem společný pokoj. Byla jsem na něj strašně zvyklá.

Písničky a texty jste zkoušela psát už jako dítě?
Vždycky mě bavilo vymýšlet si příběhy. Takové recese. Psala jsem si pro sebe povídky. I když byly smutné, vždycky měly na konci nějakou vtipnou pointu. Mám
Jana Kirschner: Pelikán
1. Pelikán
2. So životom v ohrození  
3. The Sentimental Love Song  
4. November  
5. Keď zatvorím oči  
6. Umieram  
7. Myslím na Tebe
8. Básnička  
9. Face to Face  
10. It's So Easy  
11. Loosing You  
12. Only Tonight
13. Aký príde deň  
14. Wondering 
spoustu deníků. Podle mě je velmi dobré si všechno psát. Pak člověk s odstupem času vidí, kolik věcí se změnilo, kolik naopak vůbec ne. Takže zapisuju všechno.

 Kolik těch sešitů doma máte?
Hodně. Mám takovou rozkládací postel a v ní plné krabice. Ale odkládám ledacos. Třeba lístky do kina, z tramvaje, z metra. Ale to je podle mě v pořádku.

Máte představu, co byste chtěla dělat do budoucna?
Toho je hodně. Určitě bych chtěla hrát po klubech v Evropě. To kapele hodně dá, když může hrát i mimo domov. Chtěla bych se naučit hrát na klavír, naučit se francouzsky.

M á m   p o c i t ,  ž e   j e  m i   p a d e s á t

Máte z něčeho strach?

Asi jedině ze tmy. Když jsem byla malá, museli jsme mít s bratrem otevřené dveře do pokoje k rodičům, protože jsem ze spaní strašně vykřikovala. Dodnes nechávám  na noc svítit. Vždycky se pak ráno kolem šesté probudím a jdu po bytě zhasínat světla.

Z lidí strach nemáte?
Ne. Možná jsem z nich někdy smutná, ale nebojím se.

Proč jste z nich smutná?
Někdy mě zavalí smutek z toho, že hodně talentovaných lidí nemá vůbec šanci vyniknout. Konkrétně jsme třeba byli v klubu, kde hrála nějaká amatérská kapela, a bylo to fantastické. Šla z nich neuvěřitelná energie. Když dohráli, nastoupili profesionální muzikanti a předvedli něco, co pro mě bylo naprosto hrozné. Nic z toho nelezlo ven, nerozuměla jsem tomu. Z takových situací mi bývá smutno. A z lidí, kteří jsou zamotaní ve svých starostech. Z lidí, kteří se neumějí povznést nad některé věci, kteří mají strach ze všeho nového. Když si neumějí říci ­ však co, vždyť o nic nejde.

Jestli to nebude tím, že jsou starší než vy...
Nevím. Už asi pět let mám pocit, že je mi padesát. Někdy, když se mě lidé ptají na všelijaké otázky a já odpovídám, cítím se tak zvláštně. Říkám si: Co to říkám? Proč tak pozorně poslouchají? Ale na druhé straně jsem si třeba právě teď nalepila na nehty nálepky-tetovačky. Takže asi s tím stárnutím ještě nemám problém.


Jana Kirschner - Pelikán (Universal, 2002)

Jana Kirchner vydala před dvěma lety své přelomové album V cudzom meste, se kterým slavila velký úspěch. Titulní strany magazínů, singly na předních místech v rádiích, vyprodané koncerty... možná i proto nechala své nové album „zrát“ skoro dva roky. Přestože první písně z Janina nového alba mohli slyšet už návštěvníci koncertního turné skupiny Lucie, na kterém s kapelou hostovala na podzim roku 2001, celé album se dotáčelo až na jaře 2002.
Album Pelikán, na kterém Janu doplňuje parta skvěle sehraných muzikantů, obsahuje čtrnáct písní. Většina z nich se nese v klidném tempu, šest písní je nazpíváno v angličtině. Pilotním singlem se stala skladba „So životom v ohrožení“, ke které Jana nedávno natočila videoklip. Součástí alba je i duet Myslím na tebe s Robertem Kodymem ze skupiny Lucie.



Slovenská zpěvačka Jana Kirschner během pražského vystoupení v klubu Meloun.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner.

Slovenská zpěvačka Jana Kirschner s cenou slovenské hudební Akademie za rok 2000.

Obal alba Pelikán slovenské zpěvačky Jany Kirschner (2002).