Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jana Brejchová: Příběh mého života

  16:01aktualizováno  16:01
Dva roky se domlouváme. A ona se tváří... no divně. Vám se tady nelíbí! "Ale líbí. Víte, mám tady ten seznam, jdu nakoupit." Vy chcete utéct! Vám se zase do toho rozhovoru nechce! "Chce, nechce. Komu by se chtělo!" Ať sedíme v kavárně nebo jdeme po ulici, vidím, jak na ní zůstávají viset oči. Janu Brejchovou všichni znají. Od třinácti let populární, bez výhrad obdivovaná. Rozpaky a plachost je to poslední, co by od ní kdokoliv očekával. Jen Jiřina Jirásková, nejbližší kamarádka, říká: Když se sejde víc než pět lidí, Jana nepromluví.

Říkáte, že Jiřina Jirásková je vaše nejbližší kamarádka. Jak se to pozná?
Můžu si od ní půjčit spodní kalhotky. Nikdo jiný takový na světě není. Když ke mně přijde, já vařím a řeknu: Zamíchej mi to, prosím tě! – vím, že to bude míchat přesně jako já.

Hrajete teď spolu Koktejl, hru pro dvě stárnoucí dámy. Není to, s prominutím, i trochu o vás dvou?
Vy mě chcete navrtat do řečí o stárnutí. Nedělám s věkem problém, ale ten fakt existuje.

Měla jste někdy – třeba v padesáti – pocit, že to nejlepší je za vámi?
Věděla jsem, že už to bude jenom horší a že si musím vážit právě té chvíle. Květa Fialová říká, jak je úžasné být stará, jezdí i do domovů důchodců, kde zadarmo vypráví, jak je božské, že umře a uvidí se s tatínkem, s maminkou a že je pěkné, když přicházejí choroby. Jednou jsem ji potkala na ulici a ona mi líbezně až něžně říká: Nevidím na jedno oko. Jsem úplně slepá. A já: Ježíši Kriste! Ona - skoro zpívá: To je úžasný, já nevidím... Taková je Květa. Jenže já mám pocit, že stáří je absolutní blbost. Pořád mě něco příšerně bolí: rameno, koleno, pak zase záda, ucho. Vzácně se to střídá pořád dokola. Taky nic nestíhám, protože zapomínám. Jdu z pokoje do pokoje pro tužku a papír a přinesu kytku, abych jí vyměnila vodu. Co je na stáří nádherného, když blbnu!

Třeba jistota. Už nehledáte jiného muže, všechno je srovnané, zklidněné...
Na to si ale musíte umět vybrat partnera, se kterým to, co říkáte, můžete podnikat. Nebo se chcete „srovnávat“ sama? To je k ničemu.

Velká filmová role? Nikdy už nebude

Co vás přitahuje na mužích?
Chytrost, smysl pro humor, tolerance. A špetka šarmu taky neuškodí.

Dívala jste se na Českého lva? Seděl tam pan Brodský, pan Hanzlík, dcera, zeť. Kde vy jste byla?
Moc jim to slušelo. Na televizi jsem se ale dívala jen na začátek, protože jsem byla unavená. Ještě jsem dala do papiňáku vařit uzené maso, abych mohla ráno udělat rychle šunkofleky. Jirka je má rád. A šla jsem spát.

Takové pitomosti jako vařit teplá jídla filmové hvězdy nedělají.
Tak tuhle pitomost já dělám ráda a každý den a nepokládám ji za moc velkou pitomost.

Víte, kolik stojí máslo?
Nevím, ale dozvím se to u kasy. Řeknou: 480 korun. A já to zaplatím. Když už musím přejít Vltavu, abych nakoupila, nezůstane jen u másla. Na Malé Straně, kde bydlím, jsou k dostání jen kožešinové čepice a broušené skleničky.

Co jste vařila dneska?
Segedín s knedlíkem.

I knedlíky vaříte svoje?
Jistě, pěkně tuhé, ne ty buchty, které prodávají.

V kolik vstáváte?
Později, protože se vracím až v půl druhé, třetí v noci – když jedeme z Ostravy, to je prostě lán. Potom uvařím, umyju si hlavu, podívám se na kostým, jestli není zmačkaný...

Vy si vozíte kostým sama?
Ano.

Taky si ho udržujete?
Samozřejmě. To k zájezdům patří, tak to je. Žádná paní garderobiérka, že by vám přežehlila.

Podle čeho si vybíráte role?
Nevybírám - hledám. Pracně hledám! Jako blázen hledám. Oslovuju lidi, kteří se vyznají. Třeba Alenku Kožíkovou, dramaturgyni z Divadla na Vinohradech. A ptám se, jestli si nevzpomenou na nějakou dobrou hru o pár lidech... Něco se najde, přečtu si to, jestli se mi hra líbí, jdu na agenturu, domluvíme režiséra, herce, začneme ji studovat a pak vyjedeme...

Vy děláte všechno?
Nebo Jířa - Jiřinka.

Chodí na vás lidi?
Máme vždycky plno – musím zaklepat – a je to příjemné. Na zájezdy už jezdím dvacet let, bývalo nás pár, kdo takhle objížděl republiku. Dneska – protože se netočí filmy, nedělají televizní inscenace, nic - přišla spousta herců na to, že je bezvadný, když se dají dohromady a jezdí na zájezdy... Vím, že se musí pracovat, a hodně pracovat. Na ulici peníze nenajdete, ulice jsou prohledaný.

Čekáte ještě na velkou filmovou roli? Na „ten film s Brejchovou?“
Nikdy už nebude, protože už to bylo! Buď jste to zaspala, nebo jste se pozdě narodila. Už jsem dávno za zenitem a jsem ráda, že jsem se s tím smířila. Vůbec mě to netrápí.

Skutečně?
Říkám pravdu. Já nelžu.

Vždyť vy jste dělávala i šest filmů ročně.
Ano, někdy jsem točila i dva filmy současně. A co?

Jako byste kráčela pozpátku. Většina hereček začíná u divadla a pak přijdou filmy. Vy to máte přesně obráceně.
U filmu jsem se narodila, to je pravda. Viděla jsem, jak některým divadelním hercům dělal problémy, protože byli zvyklí na větší výraz a na divadelní techniku. To já jsem měla s divadlem jinou starost – že v hledišti jsou živí lidi. Protože u filmu hraju jen pro ty, kteří tam jsou zaměstnáni – skriptka, maskérka, kameraman –, všechny je znám. Kdežto v divadle sedí tři sta cizích lidí, je tam tma, jáma lvová...

Máma vzkazuje, že se nemáš vracet

Uvědomíte si chvíli nebo den, kdy jste si řekla: Tak a jsem dospělá?
Ano, vidím to, jako by to bylo včera. Bylo mi šestnáct. Je letní den a já jdu z kopce dolů na tramvaj, jsem dospělá a brečím.

Co se stalo?
To je dlouhý příběh... Nikoho nebude bavit.

Co jste v té době dělala?
Pracovala jsem od čtrnácti v Laktosu. Přihlásila jsem se na inzerát Hledá se hbitá písařka. Přišla jsem, sedla si k psacímu stroji a pan účetní – takový s knírem a bříškem – se zeptal: Chcete diktovat, nebo opisovat? A já jsem mu řekla: Mně je to jedno. Začal diktovat a já jsem ho zastavila a říkám: Moment, pane, nemůžu najít H. On mě chvíli nechal a pak povídá: Vy vůbec neumíte psát na stroji. Ne, řekla jsem mu. Ale já bych se to naučila, mně se to šíleně líbí. Přestavte si, oni mě vzali, zapsali do kurzu a já jsem tam tři roky pracovala. A ještě jsem povýšila na sekretářku hlavního inženýra. No, prostě kariéra.

To jste bydlela u rodičů?
Těžko říct u rodičů, spíš doma. Maminka i tatínek se rozcházeli a každý někoho měl. Bylo nás šest dětí, nejstarší sestra už nebyla doma, takže jsem se o ty mladší starala já, protože naši často domů vůbec nedorazili. Třeba několik dní. Někdo musel uklidit, uvařit, někdo musel vodit děti do školky, do družiny...

Ale přitom už jste točila filmy?
Ano. Při prvních to docela šlo všechno stihnout, jenže pak přišla Vlčí jáma, což byly například tři týdny exteriérů. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Jednou jsem při zkoušce s paní Šejbalovou měla plakat, tak jsem se rozplakala... ale pak to nešlo zastavit. Brečela jsem tři hodiny. Přišla za mnou asistentka režiséra Žanynka Ženíšková, ptala se a já jsem jí vyprávěla, jak žiju. Sebrala se, odjela za mojí maminkou a navrhla jí, že teď – když se bude natáčet Vlčí jáma – nezvládnu starost o sourozence a štáb pro mě najme hotel. Maminka nesouhlasila. Radila jsem se pak s tatínkem a ten řekl: Musíš se rozhodnout sama. Poslechni Žanynku! Bydlela jsem poprvé v životě v hotelu. V Meteoru v Hybernské ulici.

A pak jste se vrátila domů?
Skončil film, hotel, vzala jsem si tašku a jela domů. Zvoním dole a vidím v prvním patře děti v okně, mávaly a nic. Ukazuju jim, ať jdou otevřít... Nic. Za chvíli přišel dolů bratr Jára, nesl papundeklový kufr a řekl: To ti posílá máma... Vzkazuje, že když jsi odešla, nemáš se vracet.

To není pravda.
Jo, je! Otevřela jsem kufr, byla tam nějaká sukně, svetr a fotky – sourozenci z nich byli odstřihnuti. Nějak jsme se s Járou objali... Už jsem se tam nikdy nevrátila. Tu noc jsem spala na zemi v kuchyni u Žanynky a pak už sama v podnájmu.

Sama?
Úplně sama. Na smutek naštěstí nebyl čas. Hned po Vlčí jámě jsem točila Žižkovskou romanci a Štěňata. Po nich Vyšší princip, Probuzení, Touhu a už to běželo.

Vyčítají mi, že jsem odložila dítě

V té době jste se poprvé vdala - za Miloše Formana.
Moc dlouho nám to nevydrželo, možná to bylo tím, že jsme byli mladí.

Kdy jste se rozhodla s Milošem rozejít?
Datum nevím, ale velmi dobře cítím tu situaci na peronu Hlavního nádraží. Miloš odjížděl s Laternou magikou na zájezd do Anglie. A jela taky jedna baletka, se kterou se Miloš zapletl, věděla jsem o tom a strašně mě to štvalo. On mi říkal: Prosím tě, vydrž, mě to přejde, už teď vím, že mě to přejde, je to jako choroba, ze které se vyléčím... Říkejte něco takového zamilované holce! Šla jsem se s ním rozloučit na to nádraží, dávám mu pusu, otevřu oči a vidím, že se mi Miloš dívá přes rameno. Otočím se a za zády stála baletka. V tu chvíli byl konec. Do Londýna jsem mu zavolala, že se rozvádím a vdávám. Byla jsem jedna velká shakespearovská msta: Tys mně ublížil a já ti ukážu. Chtěla jsem rychle a všechno znovu. Muže, rodinu, dítě. Rychle. Pánbůh mě za ten špatný úmysl potrestal.

Jak?
Porodila jsem mrtvé dítě.

Co se to všechno stalo?
Jen ve zkratce – natáčela jsem v Německu, poznala Uliho, vdala se, otěhotněla, pak se stalo to neštěstí a rozvedla jsem se. Ze msty člověk nemá dělat nic... Dlouho jsem pak nemohla otěhotnět. Asi devět let. Že se to nakonec povedlo, to byl zázrak.

Proto jste pak měla takový strach o Terezu?
Ano, asi ano. Ale byla jsem fakt šílená. Nikdo se k Terezce nesměl přiblížit. I Bróďa jen v roušce. Poslouchala jsem pořád, jestli ve spánku dýchá. Štípala jsem ji, jestli žije, ona pak plakala, že ji nenechám spát, a já se zase bála, že ji něco strašně bolí... Šedesátkrát denně jsem volala dětské lékařce.

Ona se nechala šedesátkrát vyvolávat?
Přeháním, ale ne moc. Dlouho to nevydržela. Jednoho dne řekla: Tak tohle ne. Vy jste, paní Brejchová, pravděpodobně cvok, protože věděla, co jsem všecko zažila. Vy se zblázněte, jak chcete, ale to nádherný dítě by mělo zůstat normální. Zkrátka mi poručila, ať si najdu starší paní na hlídání. Dala jsem inzerát. Přišla první dáma – a zapomněla si u nás kabelku. Přišla druhá – zapomněla si brýle a občanku. Řekla jsem si: Jano, tudy cesta nevede. Ty ženský to dítě někde zapomenou, to je nabíledni! Naštěstí mám starší sestru Blanku, dětskou zdravotní sestru, která byla vdaná, měla dvě děti a tak jsem ji umluvila, aby si k sobě vzala Terezku. U nás ji hlídat nemohla, bydleli jsme v půjčené dvougarsonce v hotelovém domě v Karlíně.

To muselo být dost kruté... Přiznat si, že neumím zacházet se svojí dcerou, a přestože ji nade vše miluju, dopřeju jí prostředí, kde to umět budou.
Myslím, že to takhle nikdo neumí pojmenovat. Spíš mi vyčítají, že jsem odložila dítě. A diví se. O tom se těžko mluví.

Je to deset let, co se mi zatočila hlava

Čtyřikrát jste se vdávala a ještě žila spoustu let s Jaromírem Hanzlíkem. To je docela divočina – a přitom všichni říkají, jaká jste charakterní a čestná.
Vy myslíte, že není počestné být čtyřikrát vdaná? Tak si sáhněte do svého svědomí. Já jsem nikdy nebyla mužovi nevěrná. A když se k tomu schylovalo, učinila jsem čestné přiznání a rozvedla se.

To byl důvod k rozvodu?
Vždycky když se lidi rozcházejí, tak je to tím, že oba něco dělali špatně. Každý v tom má drobný podíl. A samozřejmě rozchod, ať je jakýkoliv, je bolestivý pro oba.

Jak a proč jste se rozešli s Jaromírem Hanzlíkem?
To je hrozný, co ze mě taháte! No... S Jaromírem nám to už drobně neklapalo. Snažila jsem se, ale snažení nepatří do citové oblasti. Tam je snaha marná. Přišla jsem s nápadem, že pojedeme na tři měsíce do Ameriky. Jaromír měl kamaráda Andyho v Montrealu, tak jsme nejdřív jeli do Montrealu, pak jsme to měli domluvené u mého bratra v Bostonu, pak u Miloše v New Yorku a tak dál. Prostě všeobecné nadšení. Po týdnu v Montrealu jsem se s Jaromírem rozešla.

Jak to vypadalo, ta chvíle? Scéna jako z filmu?
Ani ne. Naprosté ticho. Měli jsme v Montrealu u Andyho svůj pokoj, v něm manželskou postel, já jsem spala na straně u okna a Jaromír u dveří. Ráno jsem se probudila, dala jsem nohy na zem, sedím na posteli a dívám se z okna. Začínal hezký den. A najednou se za mými zády ozve: Prosím tě, jak se to tváříš? V tu chvíli jsem si řekla: Jano – konec! Pryč! On na tebe nevidí a nelíbí se mu, jak se tváříš. Bylo to, jako když se říznete a víte, že zůstane jizva. Druhý den jsem byla u bratra v Bostonu. Konec. Po třinácti letech.

Bylo vám zle?
Drobně jsem se klepala, ale současně musím přiznat, že se dostavil pocit úlevy.

A když se potkáte?
Jo, jde to.

A jak se máte teď?
Dobře. S Jirkou Zahajským bych chtěla dožít – on je můj kamarád od třiadvaceti let. Jsme stejná generace, viděli jsme stejné filmy, četli stejné knížky, oba jsme Kozorozi, prostě jsme spolu hráli kuličky – i když každý na jiném dvorku.

To mi na vás moc nesedí, že jste ve vztahu rozumně domluveném.
Taky to tak vůbec není. Přeskočila jiskra a neřeknu vám, proč a jak je to možné. Třicet let jsme spolu chodili na kafe, mohli jsme spolu trávit noc v jedné posteli - a nic! No a teď mi vysvětlete, co se to stalo! Přišel Silvestr, slavíme venku, rachejtle, připíjím si se všemi okolo, s každým, pak přijde Jirka a říká: Tebe si nechám nakonec, pak mě políbil a...  mně se zatočila hlava. Říkám si: Jano, nepij tolik, vždyť se ti točí hlava. No, už ve mně ten pocit zůstal. Myslela jsem na něj... On na mě taky. Bála jsem se ho dotknout, a když jsem se ho dotkla, bylo jasné, že to není kamarádské.

Kolikátý rok manželství slavíte?
Nevím, letos to bylo deset let, kdy se mi zatočila hlava. To my slavíme.

Váš muž nedávno vážně onemocněl. Co vás napadlo, když jste se to dozvěděli?
Jediné: jak a čím mu můžu pomoct! Dozvěděli jsme se o nemoci vše, co je potřeba. Jak se léčí, jaké jsou možnosti. A žádná tragédie, žádný smutek. Nemůže to dopadnout jinak než dobře.

Máte za sebou zkušenost, že vám onemocněl blízký člověk?
Tatínek měl nemocné plíce, než zemřel. A pak Žanynka. Byla jako moje druhá matka. Jednou mě volali z benešovské nemocnice, abych přijela. Šla jsem za ní a ona mi povídá: Janinko, chtějí mi uříznout nohu. Bylo to strašné, Žanynce bylo osmdesát roků. Říkám jí: Nech si tu nožičku ušmiknout, já tě tady chci mít, potřebuju tě na světě. Poslechla. Než přijela z nemocnice, vytrhala jsem všechny prahy v jejím bytě, koupila jí kolečkové křeslo... Nic není zadarmo.

Proč říkáte, že nic není zadarmo?
Protože si to myslím. Tehdy po cestě z nemocnice jsem uzavřela smlouvu s Pánem Bohem. Slíbila jsem, že každý den pojedu z Chocerad do Benešova, nějakých třicet kilometrů, na kole za Žanynkou. A že se za to uzdraví. Ze začátku mi to trvalo celý den a pak jsem se zlepšovala. Měla jsem prdelku jako dvacítka. A Žanynka žila ještě pět let.

Máte krásné životní příběhy. Proč nenapíšete nebo nenecháte napsat svoje vzpomínky?
Protože nemám ráda, když se věci dělají napůl. Musely by to být vzpomínky se vším. Se vším mým tajemstvím. Celý život bojuju s plachostí a ostychem – to, že jsem herečka, vypadá možná paradoxně, ale já jsem v těch rolích schovaná. Teď bych měla vyjít na forbínu a říct: Milí lidé v té jámě lvové, tady mě máte. Ne, já nechci. Nevím, proč mám chtít.

Protože jen málo lidí v této zemi má tak pestrý a hezký život. Znala jste se s největšími Čechy, s Janem Werichem, s Jiřinou Šejbalovou, se Zdeňkou Baldovou, s Milošem Formanem...
Nemluvte už. To říkají všichni.

Jiřina Jirásková se veřejně angažuje – i v politice. Uměla byste to?
Já? Co to říkáte? Ani žertem. Ani ve snu. Vy jste mě celou dobu neposlouchala. Nikdy jsem nebyla ani nástěnkářka. Ne. Nic.

Jana Brejchová

Život Jany Brejchová se zdá plný kotrmelců, ale při bližším pohledu je velmi přímočarý. Narodila se 20. ledna 1940 v Praze do rodiny, kde přišlo na svět osm dětí. Dvě zemřely a Janě zůstalo pět sourozenců, o které se jistý čas starala. Jako herečku ji objevil v jejích třinácti letech Ladislav Helge, tehdy asistent režiséra, pro film Olověný chléb. Od té doby točila jeden film za druhým, bylo jich přes padesát. Mezi nimi Vlčí jáma, Vyšší princip, Baron Prášil, Kdyby tisíc klarinetů, Noc na Karlštejně, Mladý muž a bílá velryba, Návrat ztraceného ráje. Objevovala se i v mnoha zahraničních filmech, natáčela v především v Německu, ale také v Rakousku a Maďarsku.

Od sedmdesátých let hraje také v divadle. Dnes vystupuje ve dvou divadelních hrách - v Koktejlu s Jiřinou Jiráskovou a ve Víš přece, že neslyším, když teče voda s Petrem Nárožným a Květou Fialovou. Všichni životní partneři Jany Brejchové byli a jsou herci či režiséři. Prvním byl Miloš Forman, pak německý režisér a herec Ulrich Thein, se třetím mužem Vlastimilem Brodským má dceru Terezu Brodskou. Pak žila třináct let s Jaromírem Hanzlíkem. Posledních deset let je manželkou Jiřího Zahajského. Ráda vaří, pobývá na chalupě, je až chorobně pořádná a odpovědná. Od svých čtrnácti let až dodnes se živí sama.

Dva fenomenální herci českého filmu šedesátých let Jana Brejchová a Vladimír Pucholt se poprvé v životě oslovili teprve nedávno - víc než třicet let poté...

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hana Vagnerová a Adam Mišík ve filmu Bajkeři
RECENZE: Výchovní Bajkeři mají blíž k Vinařům než k Snowboarďákům

Fakt, že Snowboarďáci byli jen jedni, platí po premiéře filmu Bajkeři dvojnásob. Nová komedie o teenagerech totiž neví, koho má bavit.  celý článek

Trailer k filmu Black Panther
VIDEO: Marvel míří s Black Pantherem do Afriky. Bude se bojovat

Nový film studia Marvel sleduje osud válečníka T’Challyho, kterého ztvární Chadwick Boseman. Kromě něj do role producenti zvažovali ještě Johna Boyegu. Ten už...  celý článek

Trailer k filmu Milada
PRVNÍ DOJMY: Jistěže, Milada Horáková byla statečná. Ale co dál?

Pravda vítězí, stojí v závěrečných titulcích filmu Milada, věnovaného Miladě Horákové a „všem bojovníkům za svobodu“. Jan Masaryk, který se v něm také mihne, k...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.