V roce 2018 vzpomíná na Wericha jako na člověka zábavného a moudrého, občas však panovačného a sebestředného. Po snaze historika Pavla Kosatíka polidštit prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v knize a filmu Hovory s TGM, se tak přenáší obdobné snahy i na modlu české kultury. Otázkou je, jestli je to potřeba. Kdo jiný než Werich totiž v očích československé veřejnosti ztělesňuje lidskost a člověčenství?
Prvních sto stran knihy trochu zamrzí. Nabízí sice bohatý obrazový doprovod plný výjevů z Werichova dětství, mládí a studií, téměř programově však na jeho hlavu snáší kritiku. Z velké části vyslovenou Jiřím Voskovcem v 70. letech. Dovídáme se o tom, že v něm vzbuzoval pocit odtažitosti či protichůdnosti.
„Vůbec poprvé jsem ho viděl, když jsme byli úplně malí kluci. Upřeně se díval. Žádný výraz, ale zůstal mi v paměti pocit jakéhosi antagonismu,“ vzpomínal. O pár stránek dál zase stojí, že byl trochu grázl, co se k ženám nechoval vždy férově.
A nechybí ani zmínka o tom, že jeho maminka byla velmi hloupá paní. Až se čtenář jednoduše musí podivit, proč je všechno to „uvádění na pravou míru“ sepnuto tak blízko k sobě. Rozmělnit jej více do příběhu, mohl by čtenář pochopit jednotlivá tvrzení v souvislostech a opravdu vidět Wericha v trochu jiném světle.
Rozhovor je srdcem knihy
Další řádky už naštěstí prvotní dojem napravují, vstupuje do nich totiž sám Werich, jakožto hrdina Janouškova rozhovorového vyprávění, ze kterého autenticita a lidskost přímo vyvěrá. A vůbec nezáleží na tom, jestli se mluví o kremrolích, angažovaném divadle, vzpomínkách na nejkrásnější léto nebo poválečný návrat do Československa.
Nejlépe to snad reprezentuje jedna vzpomínka z tohoto období, kdy Werich uvažoval o návratu zpět za hranice. „Udělali jsme večer improvizovanou srandu o ustrašeném domovníkovi, který poslouchá Londýn, přitom se tak klepe strachy, že není nic rozumět, a lidi zaraženě mlčeli. My to nechápali, pro náš způsob divadla, pro psaní her to byla pohroma, kterých denně přibývalo. Dneska to chápu – lidi chtěli srandu, ale ne z toho, na co chtěli zapomenout,“ popisuje.
Werich potřeboval vědět, pro koho tvoří, ale hlavně - že tvoří pro někoho. I na place hrál pro režiséra Martina Friče, ne pro sebe, přiznává v knize. Herce, co hrají jen pro sebe, příliš v oblibě neměl. Werich tu jednoduše byl pro lidi a ze stejného důvodu nepsal do šuplíku.
Jak sám říkal – nevěděl totiž, co by chtěl takovému šuplíku sdělit. Pro koho psal Janoušek, zcela zřetelné není, jestli je však pravda, co tvrdil Voskovec, a Werich měl opravdu čas od času tendence ke slovní sračce, Janoušek z ní i přesto zvládl vytvořit poutavý a přirozený rozhovor.