Typickou situací hrdinů vašeho nového filmu je smrtelná úzkost. Zažil jste někdy něco, co by se tomu aspoň trochu blížilo?
To je zaskakující otázka. Počkejte. Zapomněl jsem jednou své malé děti na lanovce. Ve výšce tři tisíce metrů. Celou cestu dolů i v hotelu jsem si říkal: no co, přivezou je kamarádi. A oni nepřivezli. To je mezní situace, ne?
V tomhle případě jste však byl spíš v pozemním štábu, ne ve vzduchu.
Tak při lyžování. Už několikrát jsem se řítil z kopce dolů a zjistil jsem, že se ta jízda naprosto vymkla kontrole. To je možná něco podobného, i když jde o slabý odvar. S žádnými nepřáteli jsem se ještě tváří v tvář neutkal.
JSOU TO CHLAPI, KTEŘÍ CHODÍ HRDĚ A JSOU VESELÍ
S tatínkem jste odmala obdivovali české letce v uniformách Britského královského letectva. Když jste se o tyto hrdiny v souvislosti s Tmavomodrým světem začali zajímat detailně, dozvěděli jste se něco nového?
Překvapilo mě, že mnohem víc pilotů než v boji zahynulo při výcviku nebo následkem chyb při přistání. Dalším překvapením byla osobní setkání. Ti, co přežili všechny ty útrapy, nejsou vůbec zlomení ani zatrpklí. Jsou to chlapi, kteří chodí hrdě a jsou veselí. Takový generál Peřina vypráví, jak šel proti přesile messerschmidtů, jak ho sestřelili, jak hořel - a nakonec pokaždé řekne: a stejně to bylo krásné.
Krásy války se ale válečným filmem těžko vyjadřují. Leda že by Tmavomodrý svět nebyl typický válečný film.
Válečné filmy - to bylo moje dětství. Útrapy, bláto, kouř a zima, hrdinská hudba a ruský voják běží zalehnout vlastním tělem německé kulometné hnízdo. V osmi letech se mi kamarád svěřil, že stejně obdivuje ty herce v ruských filmech, protože něco takového by český herec neudělal. Tmavomodrý svět je jiný. Je to hodně barevný film. Záběry z anglických zahrad připomínají starý barvotisk nebo slabikář. Původní záměr to nebyl. Začal jsem natáčet schválně začátkem března, aby byla tráva ještě šedivá, skoro zimní. Rozkvetlá příroda mi tam přišla nepatřičná. Jenže vloni začalo léto už na jaře. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem si řekl, že to tam nějak zapadá. Vzpomínky letců jsou také barevné a zářivé. Pro ně to opravdu byly krásné okamžiky.
Dokázali vaši američtí či angličtí filmoví partneři pochopit, jak je možné, že jsme doma pro hrdiny bitvy o Anglii postavili koncentráky?
Mysleli jsme si, že jim to musíme vysvětlit. Je strašně důležité ukázat, jak to bylo po válce, říkali jsme, u vás byli příslušníci vítězného vojska oslavováni, u nás zavřeni. Ukázalo se ale, že je překvapuje něco jiného. My jsme si mysleli, že v komunistických zemích byli zavření všichni slušní lidé - a vy tady ukazujete, že jich bylo jen pár, odpovídali.
Jak přijímá nesvěrákovsky depresivní příběh Tmavomodrého světa publikum?
Reakce normálního publika, na které jsem zvědavý, ještě neznám. Novináři už film viděli, ale oni se musí mezi sebou nejprve dohodnout, co si o něm myslí. To je běžné. Film už také vlastně viděli provozovatelé kin. To je normální publikum. Většina těch lidí byla po promítání zamlklá a nechtěla nic říkat. Pak občas někdo přišel a řekl, že se mu to líbilo. U komedie se tohle pozná mnohem snadněji.
TATÍNEK TAK ZVLÁŠTNĚ KOMBINUJE SLOVA
Po oskarovém Koljovi jste si mohl vybírat z množství amerických scénářů. Proč jste sáhl opět po tatínkově práci?
Přečetl jsem spoustu amerických scénářů, či spíš výtahů z nich. Bylo mezi nimi tolik světonázorově i obsahově odlišných děl, že jsem nabyl dojmu, že americký film mi nemá co říct. Většinou to byly věci vycucané z prstu. Hlavní hrdina - to byl obvykle člověk, který jde sám, všechny zabije, všechno přežije a na konci je smutný. Byl by to příliš velký risk, pustit se do něčeho takového, protože když se vám nepovede první anglicky mluvený film, tak vás roztrhají tady i tam. A druhá šance se zpravidla nedává. Proto si dávám velký pozor, abych se na tenhle tenký led pustil jedině tehdy, když v tom budu cítit něco osobního, do čeho budu ochoten dát kus sebe a něco pro to obětovat. Proč jsem sáhl po tatínkově scénáři? Protože je to záruka kvality. Když jsem dělal Obecnou školu, přijal mě, i když jsem byl cucák. To bych ho teď měl odkopnout jako nepoužitelného scénáristu? A pak: ti českoslovenští piloti jsou naše společná láska. Pro mě představují jeden z mála důvodů, díky nimž si nepřipadám hloupě, že jsem Čech.
Vaším původním záměrem ale bylo natočit Tmavomodrý svět anglicky. Proč na to nakonec nedošlo?
Nechali jsme scénář přeložit, ale nefungovalo to. Tatínek tak zvláštně kombinuje slova... Postaví třeba větu ze samých slušných a do toho vrzne jedno neslušné, úplně nepatřičné. Nebo do kamarádského rozhovoru, který je veden naprosto běžným hovorovým jazykem, najednou vloží šroubovanou literární větu: Svěř se svému bojovému druhovi. Takové hnusné klišé, tam však znenadání zazní jako jemnost. Když to ale přeložíte, Angličanům to připadá jako špatný překlad. Kouzlo je pryč.
Obligátní otázka: jak jste se v životě vypořádával s filmařským oidipovským komplexem?
Já jsem s tatínkem dělat nikdy nechtěl, nechtěl jsem být ten mladej. Proto jsem šel studovat dokument, pak jsem chtěl točit loutkové filmy. K Obecné škole jsem se dostal náhodou, místo Víta Olmera, který odstoupil od už zaplaceného projektu. Tatínek mi ji nabídl. Nejdřív se mi líbila jen úvodní bitevní scéna. Postupně jsem zjistil, že je to krásná látka.
Vzpomněl byste si na nějaký zlomový moment, kdy vás tatínek poprvé přijal jako profesionála?
To se stalo až po Obecné škole. Poté, co ji poprvé uviděl. Když se rozsvítila světla, šel jsem k němu a povídám: Blbý, co? A on na to: Je to dobrý, ty vole. Dál už mlčel, protože byl dojatý. Tam jsem poprvé zažil to zadostiučinění, při kterém člověk cítí takové to sladké teplo uvnitř.
Mimochodem, jak to vy Svěráci děláte, že působíte takovým slušným, ba dobrotivým dojmem? Ladislav Smoljak si jednou postěžoval: Zdeněk Svěrák porušil úplně stejná boží přikázání, ale ten zlý jsem vždycky jenom já.
Já jsem byl opravdu slušný chlapeček, který se nechal předbíhat ve frontách. A vzpomínám si na ten šok, když jsem šel jednou doma po chodbě a najednou slyším skrz pootevřené dveře, jak Ladislav Smoljak sprostě zaklel. Oni psali s tátou buď u něj, nebo u nás. Strašně mě to zarazilo. Jak to, říkal jsem si, že strejda Smoljak, dospělý člověk, používá slova, která říkáme my, malí kluci, a to ještě jenom venku? Od rodičů jsem taková slova neznal.
BUDU SE MUSET OBEJÍT BEZ TATÍNKA
S Koljou jste už asi definitivně přišel o nálepku mladý a nadějný. Je to úleva?
Strašně mi vadilo, když se o mně pořád říkalo, že jsem ten mladý a nadějný. Nechtěl jsem jím být. Chtěl jsem být buď mladý prověřený, nebo jenom režisér. Pak jsem si dělal pilotní průkaz - to bylo ještě před Koljou - a při té příležitosti mi přezkoušeli oči. Řekli mi, že potřebuji brýle. Tak, říkal jsem si, budu mít brýle, budu starší a už mi přestanou říkat mladý nadějný. Začal jsem je nosit. Po roce jsem ale zjistil, že bych chtěl být zase ten mladý nadějný, že nechci být ten starší, prověřený. Jenže ty brýle už nejdou sundat.
Nedá se nic dělat. Máte nějaké plány, jak se stát režisérem světovým?
No, horor to rozhodně nebude. Sám bych se při natáčení bál.
Žertem jste tvrdil, že na Kolju jste se připravoval sedmnáctiletým studiem ruštiny, na Tmavomodrý svět zas od sedmi let lepením modelů letadélek... Nedříme v některé z vašich dalších zálib podobná zfilmovatelná potence?
To myslíte, že bych měl natočil nějakou pornografii? (smích) Ale vážně. Mám hodně rád sci-fi.
Žádná z knih moderní české literatury vás jako filmová předloha neláká?
Sestra od Jáchyma Topola. Když jsem tu knížku četl, vůbec jsem si neuměl představit, jak by se to dalo natočit, ale věděl jsem, že by to byl dobrý film. Jenže teď chci hledat nějakou látku, kterou bych mohl natočit v angličtině. Slíbil jsem to producentovi Ericu Abrahamovi už před osmi lety. Takže se budu muset zase jednou obejít bez tatínka.
 Režisér Jan Svěrák ve své pracovně. |
 Režisér Jan Svěrák. |
 Režisér Jan Svěrák. |
 Režisér Jan Svěrák. |
