Byl Jan Masaryk oním člověkem, s nímž jsme byli až doposud prostřednictvím literatury seznamováni? V dosud přetrvávajícím pohledu se jeví jako duchaplný, žoviální a poněkud prostořeký demokrat. Tento zjednodušený portrét na základě nových faktů radikálně upravují publicisté Pavel Kosatík a Michal Kolář v biografii Jan Masaryk. Pravdivý příběh. Jejich líčení naznačuje, že naše dosavadní znalosti mnohdy neodpovídaly skutečnosti ani v konturách. Přehlednou a čtivou práci autoři záměrně člení do dvou částí. Předěl představuje vznik Československé republiky, respektive Masarykův nástup do diplomatických služeb mladého státu. První část je psána se snahou o psychohistorický náhled, druhá je o poznání faktičtější. Text je složen ze sedmatřiceti relativně krátkých kapitol. Kosatíkovi a Kolářovi se podařilo - jistě byli inspirováni Freudem - přiblížit, jak hluboce zasáhl životy Masarykových dětí fakt stálé otcovy absence. Nejvíce se tato skutečnost odrazila na citlivém Janovi, který ve snaze po sebezvýraznění přešel k revoltě, spojené se záměrným popíráním hlavy rodiny. Nejrůznější studijní peripetie doma, ale i životní ve Spojených státech, kam jej rodina odeslala (dlouhodobá hospitalizace v ústavu pro duševně méněcenné jedince), do značné míry ukončila první světová válka; Jan se v doprovodu matky vrátil do Evropy nedlouho před vypuknutím válečné vřavy. Léta strávená v rakouské uniformě dala jeho životu nebývalý řád. Vše se opět změnilo ve chvíli, kdy se otec stal prezidentem. Následný Janův vstup do diplomacie byl doprovázen stoupajícími nároky a z toho plynoucí zodpovědností, před nimiž po zbytek života s obdivuhodnou vynalézavostí prchal. K diskutabilním a nejproblematičtějším obdobím popisovaným v Masarykově biografii patří bezesporu léta poválečná. Autoři sice uvádějí, že jejich zájmem bylo "jasně v textu odlišit řeč autentických pramenů od jejich domýšlení a interpretace", avšak poslední kapitoly tuto snahu příliš nepotvrzují. Prokazatelná skutečnost tu není jasně oddělena od domněnek - pozorujeme zde jistou až fascinaci prameny. Kosatík a Kolář naznačují, že fatální zhroucení demokracie v poválečném Československu vedlo k pozvolnému vnitřnímu zhroucení Jana Masaryka. S postupujícím tlakem Moskvy stále více přijímal její diktát. Tykal si s komunisty Gottwaldem i Kopeckým. Zjevně mu záleželo na dobrých vztazích se všemi, a možná i za každou cenu. Poválečný Jan Masaryk byl podle autorů člověkem, jehož oportunismus počal být nebezpečný. I kdyby jenom polovina toho, co Kosatík s Kolářem závěrem své práce uvádějí, byla pravda, stále půjde - především v rovině styku se členy KSČ - o čtení šokující. Autorská interpretace je v tomto ohledu ovšem stejně přesvědčivá jako neuvěřitelná. Překvapeni mohou být rovněž ti, kteří čekali, že v závěru práce bude vyřčena konečná teze o Masarykově smrti; konec je v tomto smyslu otevřený, ale verze sebevraždy se nejeví jako nepravděpodobná. Kosatíkova a Kolářova kniha upoutá neortodoxním pohledem a snahou o sestavení co nejúplnějšího portrétu. Podnítí-li polemiku, lze očekávat výhrady i ke způsobu zpracování. Ačkoliv si autoři byli vědomi, že Masaryk byl mužem mnoha tváří, pominuli třeba mimořádně zajímavý obraz, který o nepříteli říše "Židu Janovi" vytvořila protektorátní propaganda např. prostřednictvím listu Arijský boj. A přestože je v knize podrobně rozebírán Janův vztah k Edvardu Benešovi ten jej v červenci 1940 jmenoval exilovým ministrem zahraničí -, není adekvátně ukázán vztah Beneše k Janu Masarykovi. V prezidentových očích bylo možno vůči vrcholně nevyrovnanému diplomatovi spatřit onu skepsi, s níž se na něj kdysi díval jeho otec. Podle prezidentova kancléře Smutného měl Jan Masaryk "chvíle geniálních nápadů vedle okamžiků svrchovaně idiotských". Lze také polemizovat s tezí, že cesta prezidenta Beneše do Moskvy v prosinci 1943 položila základní kámen východního bloku. V publikaci se lze setkat i s faktickými chybami - Chamberlain neodstoupil z postu ministerského předsedy až po pádu Francie, Jan Masaryk nemohl při nejlepší vůli obdržet občanství Izraele, neboť jeho vznik byl oficiálně vyhlášen až dva měsíce po jeho smrti. Je třeba upozornit i na záměnu výrazů - poznámky jsou vydávány za prameny. Pokud si tedy čtenář chce učinit obrázek o skutečné pramenné základně práce, je nucen k "lovení" v poznámkovém aparátu. Podobné pochybení nastalo i v seznamu zkratek archivů, které jsou uvedeny na stejné formální úrovni jako jednotlivé fondy.
Pavel Kosatík - Michal Kolář: Jan Masaryk. Pravdivý příběh. Mladá fronta, Praha 1998, 340 stran, náklad a cena neuvedeny.
