Není to tak dlouho, co jste hrál ve čtyřech divadlech najednou, a to v deseti inscenacích. Jak si pamatujete text?
S přibývajícím věkem si pamatuju každou pitomost, dokonce poměrně brzy umím nazpaměť texty svých kolegů, jen ty moje mi jdou do hlavy stále pomaleji. Před časem jsem hrál s Jiřím Kodetem v komedii Taková spoušť. Jirka se řídil heslem svého dědečka Steimara: Když zapomeneš text, řvi jako lev a ono to nějak dopadne. Měli jsme spolu asi pětistránkový dialog, který jsem čas od času odříkával téměř celý já. Jirka řval a diváci s ním. Většinou tyhle výpadky textu končily potleskem.
Teď jste nejen herec, ale i majitel divadelní společnosti. Vzpomenete si občas na to, že váš otec prodělal první infarkt z přepracování? Herec, podle mého názoru, nemá svou únavu nosit na trh.
Ano, to patří k řemeslu. Do divadla se starší herci někdy sotva dobelhají, prokašlou, a na jevišti jsou z nich junáci, chlapáci.
Taková je síla jeviště? Na jevišti umřít, to je ta nejkrásnější smrt?
Po smrti netoužím, dokonce ani na jevišti. Ale jinak musím potvrdit, že to opravdu tak funguje. Řada herců vám řekne, že na jevišti zapomněli na bolest zubů, na horečku nebo na trampoty vlastního života. Pravda však je, že po konci takového představení bývá bolest ještě horší.
I Vlasta Burian dělal reklamu
Vaše divadelní společnost, se kterou zatím kočujete, potřebuje podporu sponzorů, úřadů, institucí. Necítíte se někdy nejen jako ředitel, ale i jako prosebník?
To víte, že ano. U státních a městských divadel se předpokládá, že se bez větších dotací neobejdou, zatímco u soukromého divadla se automaticky počítá s tím, že si na sebe nějak vydělá. Nezdá se vám tento způsob uvažování poněkud roztomilým?
Otevírá vám dveře vaše jméno proslulé zásluhou otce a udržované jako značka kvality díky vám?
Nevím, jestli jméno Hrušínský nějaké dveře otvírá, ale je báječné, že je zatím nezavírá. Snad to tak ještě chvíli vydrží.
Vy moc nechodíte na recepce. Nebaví vás vzít si talířek s jednohubkou či kaviárem a tlachat?
Společnost profesionálních jedlíků jednohubek nevyhledávám a po slávě tohoto druhu nijak netoužím.
Ale teď jako ředitel divadla? Co když se na takovém rautu má objevit někdo z magistrátu, ministerstva nebo mocné firmy?
Pokud bych si tam mohl promluvit o existenci divadla, pak oblékám sako s kravatou i já.
Sportovci mají sponzorovo logo na dresech, čepicích, je na ledě stadionů, kapotách vozů, na tribunách. Nebude jednou v divadle na kulisách?
Nemyslím, že by někdo něco podobného vyžadoval. Ale reklama sama o sobě není nic špatného. Vezměte si například filmy a divadelní představení z první republiky. Kolik otevřené i skryté reklamy najdete v dodnes skvělých filmech Vlasty Buriana, Voskovce a Wericha, Oldřicha Nového, abych jmenoval alespoň tyto čtyři soukromé divadelní podnikatele.
Tolik reklamy? Připomeňte mi něco...
Například scéna ve filmu U pokladny stál, kdy Vlasta Burian říká Jaroslavu Marvanovi: "Bruner? Vy jste Bruner? Já jím váš sejra! To je pěknej smraďoch!" A co třeba cestovní kancelář Čedok ve filmu V&W Pudr a benzin. Vzpomínáte na ty nápisy, co měli oba na čepicích? Nebo lakonické prohlášení Vlasty Buriana ve filmu Funebrák: "Nejlepší mejdlo je Hellada!"
Divadlo je zatím nepoměrně menší kapitalistický cirkus než sport. Zůstane to tak dlouho?
Pochopitelně. Do žádného divadla se nevejde sto tisíc diváků jako na fotbalový stadion a žádné divadlo nebude přenášeno přes satelit do stovky zemí na celém světě.
Své herce platím dobře
Karel Heřmánek, majitel a ředitel Divadla Bez zábradlí, reagoval tvrdě na váš dopis, že zakládáte vlastní společnost. Vaše role přeobsadil nebo stáhl kusy, ve kterých jste vystupoval. Takže vás vyhodil. Možná vás to ani nepřekvapilo...
Překvapilo. Myslím, že Heřmánkovi tenkrát jednali unáhleně, ale nebyl jsem první, s kým se takhle rozešli. Nicméně jim přeju, aby jejich divadlo prosperovalo stejně dobře jako v době, kdy jsem u nich hrál.
Platy herců bych označil za mizerné. I přední herci v Národním divadle mívají čistý základní plat kolem dvanácti třinácti tisíc měsíčně. Jak je to ve vaší společnosti?
Protože vím, co znamená stát před diváky, snažím se hercům platit dobře a platím je lépe než některá bohatá divadla. Možná proto k těm bohatým nepatřím. Navíc sto procent zisku investuju do nových inscenací, které se snažím dělat, co se výpravy a kostýmů týká, minimálně na stejné úrovni jako divadla s milionovými dotacemi.
Nechal jste se jako herec na volné noze najímat, teď sám lidi najímáte. Neposkytujete jim pevné angažmá, které umožňuje klidné spaní. Je západní způsob dočasných smluv budoucností i našich divadel?
Kdo vám řekl, že pevné angažmá umožňuje klidné spaní? Nezmínil jste se, že si herci v takových divadlech nic nevydělají? Ale je pravda, že většina herců stále dává přednost této absurdní jistotě ubohého výdělku před vlastní svobodou a s ní spojenými povinnostmi. Tady stále ještě funguje strach ze svobody, ale především ta čtyřicetiletá demagogie nedávné totality.
Karel Heřmánek nesporně jako principál úspěšného divadla zbohatl. Myslíte, že se to jednou podaří i vám?
Ve výdělcích a příjmech na Karla a Hanku nemám. Ale hercům, pokud to srovnám se svými rolemi u Heřmánků, platím lépe, než oni platili mně.
Hodně divadel založilo repertoár na komediích, tragikomediích a konverzačkách. Někteří kritici to nazývají podbízivostí, podle nich je to divadlo pro střední měšťanskou vrstvu. Jak vy chcete rozlišovat diváky?
Rozlišování diváků považuju za aroganci. Každý, kdo přijde k pokladně a koupí si lístek, je tím nejlepším divákem na světě a stojí za to pro něj hrát nejlépe, jak umíte.
O Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha se říkávalo, že se tam může zasmát jen člověk, který vystudoval gymnázium. Potřebuje i váš divák vzdělání?
Jsem přesvědčen, že v Osvobozeném divadle se mohli řehtat i ti nejobyčejnější lidé stejně jako absolventi Karlovy univerzity. Mezi diváky prostě nerozlišuju a v naší divadelní společnosti mám upřímnou radost z každého obsazeného místa v hledišti.
Máte úctu před divákem?
Pochopitelně ano. Ne kvůli penězům. Jde o úctu, kterou mi vštípili rodiče a která by se asi dala pojmenovat jako láska a úcta k divadlu. A divadlo bez diváků je přece hloupost.
Tátu jsem miloval
Líbí se mi historka, jak jednou někdo telefonoval do vaší vily ještě v době, kdy jste tam bydleli všichni, a chtěl Rudolfa Hrušínského. Ale kterého? slyšel. Po chvíli zaváhání odpověděl: Toho pravého. Ten pravý, ten první velký Hrušínský, to byl váš otec. Jak ve vás především zůstal?
No přece jako táta, kterého jsem miloval.
Neptáte se někdy, když zrovna nevíte v roli kudy kam, jak by to zahrál on?
Neptám, protože herectví je nepřenosné a každý musí jít svou cestou. Táta měl obrovský dar získat okamžitě pozornost diváků a dovedl s ním úžasně zacházet.
Některé otcovy role se staly součástí kulturního povědomí národa. To přece hrál Hrušínský, říká se dodnes o mnoha filmech. Kdy vám byl nejbližší?
Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, znáte? Nebo: Tak víš co, Františku? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si tam krematorium, ať víš, do čeho jdeš. A co třeba tohle: Kterého Ferdinanda, paní Müllerová? Já znám dva Ferdinandy... Mám rád všechny tátovy filmy, i ty méně povedené, ale těch není mnoho. Ale on byl hlavně vynikající divadelní herec. Síla jeho hereckého projevu nikde jinde nebyla tak báječná jako právě v divadle. Třeba na jeho Jaga nikdy nezapomenu.
Herecké geny podědil i váš bratr Rudolf. Nejste si podobní ničím, ani tváří či postavou, a přidělili vám i jiné charaktery. To všechno matka příroda?
Zdá se, že každý hrajeme to, co je nám bližší.
S manželkou na jevišti
Více než dvěstěkrát jste už vystoupil v Divadle ABC ve hře Charleyova teta v ženském kostýmu jako převlečený lord Babberley. V čem je tajemství stálé svěžesti výkonu?
I když občas po tomhle představení ztrácím hlas, tak si to ohromně užívám. Jen si to představte: ve svém divadle ručím svým jménem za všechno. Tady jenom sám za sebe, to je ohromná úleva. Já si vlastně chodím na Charleyovu tetu tak trochu odpočinout.
Jak se to dělá, rozesmávat lidi?
Bylo by krásné, kdyby na to existoval nějaký recept. Ale vím, že poctivě rozesmát hlediště je neskonale těžší než diváky omráčit nějakými složitě vymýšlenými režisérskými kejkly, které často nemají nic společného s myšlenkou autora hry.
Teď po dlouhých letech opět vystupujete s vaší ženou Miluší Šplechtovou, a to v komedii Zahraj to znovu, Same. Je snazší být manželem na jevišti než v životě?Hrát s manželkou na jevišti je mnohem jednodušší než doma hrát něco na manželku. Ale vážně, jsem šťastný, že spolu můžeme zase vystupovat, jako kdysi v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.
Usiloval jste nejen o divadelní společnost, ale i o své divadlo, abyste nemusel jenom kočovat. Přání se vám splnilo...
Vidíte, to je také herecké štěstí. Moje divadelní společnost získala od Prahy 4 možnost dlouhodobého pronájmu nově vznikajícího divadla, které leží v krásném parku a bude se jmenovat Divadlo Na Jezerce. Měli bychom tam uvítat první diváky před Vánocemi příštího roku.
To snad bude pořád včas, protože ve své knížce fejetonů jste se sám takhle vyzval ke spěchu: "Komunisté, dík naší lhostejnosti, už zase brzy budou rušit malé živnostníky, likvidovat soukromé podniky a odebírat koncese, tak sebou koukej hodit, ať to alespoň na chvíli stihneš."
Mám po tátovi sklon vidět věci v horším světle, než jak je tomu ve skutečnosti - ostatně jako většina Čechů, ale aspoň můžu být příjemně překvapen, když tomu tak nebude.
Před sto dvaceti lety založil divadelní společnost váš prapradědeček Ondřej Červíček, z jehož krve vzešla i herecká dynastie Hrušínských. Co je tak přitažlivého na herectví, že mu všichni podléháte jako svému bohu?
Já bych to nenazýval tak vznešeně. Dělám jen to, co mě baví.
 Jan Hrušínský |
