Jan Hřebejk: Tady sboristi bohužel zpívají sóla

  • 2
Režisér a scenárista Jan Hřebejk postupně získal pověst občanského kverulanta, který podepisuje petice a pro své názorové oponenty - včetně filmových kritiků - má vždy při ruce kalibr ostrých a vášnivých slov. Úspěšný filmař se však nepovažuje za bůhvíjak kritického k místním poměrům. Říká, že mu jen vadí někteří konkrétní lidé, určité zvyky a události. Argumentuje hlavně příklady, které se ho nějak osobně dotkly.
Kdy jste byl poprvé na Západě?
V devadesátém roce. V Římě.

Co jste při tom cítil?
Byl to první krok k těžkému poznání. Že se nacházíme v ekonomickém srabu, tady většina lidí už za komunistů v podstatě věděla. Ale spousta z nás netušila rozměr trapnosti, v níž jsme žili. Včetně jedné velké "výhody", která se týkala výhradně kultury: co komunismus nějakým způsobem omezoval či zamlčoval, to bylo něčím dobrý. Třeba v hudbě jsem poznal kapelu Jasná páka, zpěváky Mertu, Třešňáka nebo Mišíka právě díky zákazům. Podobně v literatuře: když mi spolužačka přinesla Havla, bylo povinností si Audienci přečíst - tušili jsme, že to bude dobrý. Ne proto, že jsme byli tak chytří, ale protože komouš říkal, že to není dobrý nebo, dokonce, že to vůbec neexistuje.

Rodinná anamnéza

Váš otec byl v padesátých letech zavřený. Za co?
Za nic. Chodil na faru do knihovny, k faráři, kterého zatkli v rámci zátahů na církevní hodnostáře. Šlo o proces, v němž soudili síť duchovních z okolí Prahy, a s tím se svezli i další. Tátovi při procesu pomohlo, že pocházel z dělnických poměrů, takže vyfasoval "pouze" rok. Odkroutil si ho v Jáchymově a na Mariánské a potom byl deset let zbaven občanských práv. V šedesátých letech ho rehabilitovali.

Kdy vám tohle otec řekl?
V rodině se to přirozeně vědělo, nebylo to tajemství, které se musí vyjevit až ve vhodném okamžiku. Za normalizace u nás doma vládlo klasický dvojí myšlení: Takhle se věci mají, ale o tom venku nemluv. Přitom jsme pravidelně chodili do kostela.

Poznamenala vás neblaze tahle rozpolcenost?
Myslím, že ne. Vyrůstal jsem v sedmdesátých letech, v podstatě na vesnici, v Řeporyjích, na okraji Prahy, politiku jsem nevnímal. Pro mě například 1. máj nebyla služebnost režimu, prostě jsem si vyzdobil kolo bužírkou a jezdil po ulici... A někdy od pátý třídy jsme na 1. máje už ani nechodili. A v osmdesátých letech, když jsem začal brát rozum, jsem nežil v iluzích, cítil jsem trapnost všech těch zákazů. Nehledě na to, že druhá půlka osmdesátých let už byla o poznání volnější.

Po převratu došlo v nejedné rodině k nesouladům: třeba i rodiče, kteří desítky let nadávali na komunisty, najednou přestali chápat, co se to ve společnosti děje, a začali smířlivě mluvit o minulých pořádcích. Zažil jste to?
Ne, moji rodiče byli šťastní, že změna přišla. Nicméně jednou nastal chvilkový nelad. V devadesátém roce jsme se dívali na přenos z federálního parlamentu. Mluvil poslanec Ladislav Lis. Pro mě hrdina disentu, pro tátu svědek v jejich procesu - žádal pro ně smrt. Táta se rozčiloval: Kam jsme to dopracovali?! Já mu říkal: V době, kdy Lis byl ve vězení, jsi dostával knížky s věnováním od režimního básníka Jana Pilaře za to, že jste mu opravili auto - otec totiž v sedmdesátých letech začal pracovat v Mototechně a jezdili k nim i někteří papaláši.

Takže žádný generační konflikt u vás doma nenastal?
Když jsem se rodičům narodil, bylo jim čtyřicet. Tudíž u nás se nikdy nevyskytoval typický nesoulad - třeba, že já poslouchám hlasitou hudbu, a oni to nechápou. Ale měl jsem starší sestry, o jedenáct a třináct let. A když v sedmdesátých letech moji kamarádi poslouchali Boney M, já díky sestrám poslouchal Suchého se Šlitrem. Díky rodinné konstelaci jsem vždycky byl retro týpek. Nikdy jsem nebyl a nebudu progresivní. Když jsme točili Pelíšky, říkal mi kameraman Honza Malíř: To by mělo být vůči komunismu tvrdší! Oponoval jsem mu: Nemám s čím tvrdě účtovat, v KSČ jsem nebyl, nemusím teď práskat bičem nad hlavou.

Fotečka z plesu Playboye

Když počátkem devadesátých let privatizoval producent Václav Marhoul Filmové studio Barrandov, žil jste jako příslušník nastupující generace v privatizačně-kapitalistické euforii?
Ano. A když Chaun točil televizní dokument Léčba Klausem, podílel jsem se na něm z čistého přesvědčení. Kdyby se dneska tenhle film pustil, možná by se i spousta z těch, kterým tehdy připadal levicový filozof Ivan Sviták úplně směšný, podepsala pod většinu jeho slov, která v dokumentu pronáší. I mně Sviták přišel jako kuriozita. Dneska to vidím jinak. Ale ne tak, abych kvůli tomu, že jsem vůči některým klausovským tezím časem nabyl silnou skepsi, tvrdil, že pravda už tehdy vlastně stála na straně Svitáka. Prostě se o věcech veřejných učíme diferencovaně přemýšlet za pochodu.

Co vás vyléčilo z léčby Klausem?
Nejprve musím vytknout před závorku: Václav Klaus je nesporná veličina a správné hodnoty plusu a minusu mu jednou přisoudí budoucnost. Ale povím vám, co mě postupně vyléčilo. Otázky a pochyby začaly brzy. Při přípravě Léčby Klausem jsem měl na starosti rešerše včetně výstřižků z tisku. A v nich jsem narazil na fotku z plesu Playboye: Klaus na ní stojí s Vladem Tichým a Ivanem Chocholoušem, kteří ten časopis rozjížděli. První byl za bolševika na FAMU šéfem KSČ, Chocholouš byl vyhlášenej svazáckej funkcionář, stejnej kalibr. Samozřejmě, známého člověka občas vyfotí s kdekým, ale stejně jsem tomu nerozuměl: Sakra, copak Klaus neví, že ti vedle něj jsou provařený komouši?! A on se s nimi producíruje, kolem nich holky s ouškama. Říkal jsem si: Hm, asi to neví, dokonce připouštím, že to nevěděl. Ale ta neochota to vědět, ta demoralizuje!

Podobných zklamání následovalo víc. A definitivním zlomem pro mě byl Klausův křest deníku Super, novinářskýho humusu. To je jako když knížku Přemysla Svory křtil Miloš Zeman. Předseda vlády slavnostně polejvá bulvární žvásty nějakého píšícího parazita. Tak si nad těmi křty říkám: Sakra, Klausi a Zemane, proč to děláte? Jste stejná parta? Jestliže ano, tak to je strašný, nebo tedy ne - ale proč tomu pak dáváte nějakou vizitku? Politika je přece precedenční činnost, ustavuje zvyky, společenské normy, celkové poměry.

Takže především politici jsou odpovědni za různé blbé nálady a za frustrace, kterými tahle společnost po listopadu 1989 procházela a prochází?
Není to samozřejmě jen vinou politiků, za něco mohou média, za něco možná každý z nás tím, jak se chová k bližním a ke společnosti jako celku - jak kupříkladu podléhá svůdnému filutovství něco obejít a napálit, nikoli tvořivě vymyslet a odpracovat. Myslím si, že na lidi má vysloveně frustrující vliv pocit nespravedlivosti v té nejvulgárnější podobě. Pochopitelně, člověk, jenž například celý život pracoval ve fabrice, kterou teď zavírají, protože se nerentuje, to cítí jako nespravedlnost. Ale nejvíc demoralizující je to, když lidi mají dojem, že se nemohou dobrat spravedlnosti. Jistě, svět je nespravedlivej už například proto, že jsou krásný holky, a jsou holky ošklivý, že jsou zdraví, ale i lidi nemocní. O tom teď nemluvím. Mluvím o tom, co demonstrují politika, právo či ekonomika.

Dám vám příklad. Někdy zkraje devadesátých let otevřela v Řeporyjích svou pobočku Agrobanka. Založil jsem si v ní účet, stejně jako místní důchodci, kteří se z vesnice pomalu už nikam nehnou. A v tom okamžiku do obce vtrhla Česká spořitelna - v bývalém holičství založila pobočku. Mnoho z nás přešlo k ní, protože nabízela komfortnější služby. A když byl přechod dokonán, pobočka ČS se odstěhovala někam na sídliště, kam je složitá doprava. Tak jsem se tam vypravil a ptám se: Proč jste to odstěhovali? Odpověděli mi: Protože se to nerentovalo. Ve stejný den, kdy jsem tohle slyšel, se objevila zpráva, že Česká spořitelna prodělala osm miliard na investicích v Rusku. Koukám na to a ptám se: Tak jak to tady vlastně funguje? Je to selhání jedinců? Je to daň kapitalismu?

Co si myslíte, že to je?
Částečně to je přirozená daň, která nastupuje vždy, když dochází k velkým majetkovým přesunům. Ale jen částečně! Když po revoluci začaly fungovat berňáky a museli jsme jim začít platit daně, moje sestra říkala: Přece to tomu Vendovi nemůžeme nedat! Myslela tím Havla - on že reprezentuje stát, který je už opravdu náš, a občan by ten stát neměl okrádat. A tenhle pocit mezi lidmi strašlivě zeslábl. Spousta si jich řekla: Proč bychom měli dávat Vendovi prachy, když soused taky nedává a je naprosto v klidu? Ten pocit odpovědnosti mizí právě proto, že se babičkám zavře spořitelna v Řeporyjích a ve stejnou dobu ta samá firma prodělá osm tisíc milionů. To je třeba zdůrazňovat: osm tisíc milionů!

Podle mě to zdejší amatérství a nabobství souvisí s tím, co tvrdí můj kamarád a scenárista Petr Jarchovský: Žijeme v zemi, kde každej sedí o sesli vejš, než má sedět. A má pravdu. Výborný producent selhal jako šéf filmového studia; kdo je trošku dobrej divadelník nebo novinář, už je to kandidát na ministra kultury či mluvčího vlády... Tady lidi, kteří ještě mají zpívat ve sboru, už zpívají sóla. To je problém.

Chci tři sta let trpět!

Zpátky ke konkrétní politice a politikům. ODS tedy pro vás není, ČSSD taky ne, tudíž sympatizujete s Koalicí, rozumím-li dobře.
Podívejte, nejenže pocházím z lidovecké roviny, ale mám obecně blízko ke středovému způsobu politiky. Kde se vyskytne slovo socialismus, mám vůči tomu blok - a v sociální demokracii je pro mě taky přítomen socialismus. Navíc Zeman mě nebaví, a když něco říká Špidla, nepřijde mi to perspektivní. A ODS není konzervativní strana, ale pragmaticko-machiavelistická partaj.

Ale aby mi bylo dobře rozuměno: trvám zásadně na tom, že všechno, úplně VŠECHNO je tu lepší, než bylo za bolševika. Považuju si třeba toho, že žádná rozhodující politická síla tady není postkomunistická. Jestliže jsme se radovali, když Občanské fórum mělo v devadesátém roce ve volbách sedmdesát či kolik procent, dneska v zásadě můžeme říct, že má přes osmdesát procent, protože ODS, ČSSD, unie a značná část KDU-ČSL byly postaveny na lidech z OF. Moje nechuť míří ke konkrétním lidem a praktikám, ne k podstatě! Jsem například velmi rád, že tu není prezidentem bejvalej svazák.

Narážíte na Polsko?
Nenarážím, protože si myslím, že jak Polsko, tak Maďarsko znám natolik dobře, abych věděl, že jsou to země s jinou historií, s jinými tradicemi. A my se podle potřeby buď bičujeme, že nejsme jako oni, či se naopak chlubíme, že nejsme jako oni, což je všechno nesmysl. Jednou se chlubíme: Podívejte se na ně, na Poláky, na veksláky - prezident je tam postbolševik, předseda vlády jakbysmet. A podruhý pro změnu tvrdíme: Tady bylo pár stovek chartistů, tam deset milionů členů Solidarity, jsme proti nim sráči. Tohle je náš národní rys: sebepřeceňování leží hned vedle sebepodceňování. Megalomanii střídáme s masochismem. A když nás někdo zvenku chválí, euforicky to přebíráme s tím, že má určitě pravdu. Ale když nás kritizuje, určitě se mýlí, ohrožuje nás, propadáme skepsi. Je fajn, říkáme si třeba, že Angláni rádi jezdí škodovkama, ale už není fajn, když Angláni stojí na kontrolách na letišti. Co si tedy o nás vlastně myslí? Nejsou divní? Tohle je naše uvažování.

Jak s tímhle uvažováním "vstoupíme do Evropy"? A jak potom akceptovat například tlak a vliv bruselské byrokracie?
Brusel sem byrokracii nezavede, poněvadž příšerná byrokracie už tady vládne i bez něj. Tím nechci příští možné potíže bagatelizovat. Po vstupu do EU tady samozřejmě nenastane ráj na zemi, lidi nebudou lepší, fabriky nebudou ihned výkonnější... Ale bude pokračovat to, co už běží: udělalo se u nás od devadesátého roku leccos dobrýho, protože se to nemohlo neudělat - pod tlakem jiných zemí a okolností. Vnímám to zkrátka tak, že když jedu do Francie nebo do Itálie, vím, že jsou to země, kde se neodehrávají jen samý hezký věci, ale mluvím tam s lidmi, koukám se kolem sebe a vím: Jo, s vámi chci být v jedný partě... Tohle je Evropa, jejíž chci být součástí. To zakládá můj mírný optimismus. A jestli tohle má být nové Rakousko-Uhersko? Pak volám: Chci zase tři sta let trpět!

Jan Hřebejk

* narodil se 27. června roku 1967 v Praze
* maturoval na gymnáziu, vystudoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU; absolvoval v roce 1992 adaptací novely Egona Hostovského Dobročinný večírek, kterou natočil pro Československou televizi
* v roce 1990 vydal básnickou sbírku Patosání a v kinech se promítal film Pějme píseň dohola, ke kterému napsal spolu s Petrem Jarchovským scénář
* v roce 1993 přišel celovečerní filmový debut - Šakalí léta, který získal pět Českých lvů
* režíroval v pražském Divadle pod Palmovkou (Nebezpečné vztahy, Výstřely na Broadwayi, Amadeus)
* autorsky se podílel na satirickém cyklu Česká soda, vytvořil několik televizních dokumentů, od roku 1996 občas točí reklamy
* roku 1999 režíroval Pelíšky, které získaly dva České lvy, o rok později natočil film Musíme si pomáhat, jenž obdržel pět Českých lvů a byl nominován na Oscara

Režisér Jan Hřebejk s trofejí Českého lva.

Režisér Jan Hřebejk tleská při udílení Českých lvů 2000.

Režisér Jan Hřebejk a slovenská herečka Anna Šišková (zcela vpravo) při udílení Českých lvů 2000.

Jan Hřebejk vyplazuje jazyk při udílení Českých lvů 2000.

Jan Hřebejk s trofejí Českého lva.

Režisér Jan Hřebejk.

Jan Hřebejk

,