Jamie Cullum: Interlude (obal alba)
Deska se jmenuje podle úvodní skladby Interlude od Dizzyho Gillespieho – a stejně tak by se mohla jmenovat A Night In Tunisia, tak je totiž skladba bebopového průkopníka mezi nejhranějšími jazzovými standardy známější. Ale to není tak podstatné.
Veledůležité naopak je, že už tato píseň, kterou Cullum pojal podobně jako jazzová diva Sarah Vaughan, krásně předurčuje ladění desky. Cullumův hlas nyní, v pětatřiceti letech, tedy na prahu středního věku, vyzrál, dostal zajímavou ležérní a přitom stylově přesnou polohu.
InterludeJamie Cullum Universal 2014 |
A sound nahrávky, který ctí tradici malých jazzových komb jako v tomto případě, nebo širších sestav s dechy (Walkin’, Lovesick Blues) i smyčci (Good Morning Heartache), je stylový neméně. Přímo volá po posezení někde v klidu, se skleničkou koňaku a dobrým doutníkem. Retro, které má dotaženou atmosféru a neoddiskutovatelnou kvalitu, opravňuje smysl své existence.
V době, kdy alba jazzových standardů zpívají už i hvězdy toho nejkomerčnějšího popu a retro je jedním z hudebních, ale třeba i módních hitů už bůhvíkolikáté sezony, samozřejmě není nic divného na tom, že k tomuto trendu zatoužil přiložit polínko i tenhle jurodivý obdařený muzikant.
Jamie Cullum
Ten se sice během své kariéry čím dál víc blížil ke střednímu proudu, ale jeho muzikantství jej vždy drželo na vysoké úrovni. Ostatně Cullum už tři roky provozuje na rozhlasové stanici BBC Radio 2 jazzový pořad a album Interlude ho zúročuje.
Jazzové písničky zmíněného Gillespieho či Cannonballa Adderleyho a klasické americké standardy Harolda Arlena nebo Irvinga Millse doplňují s nemenším nápřahem nahrané i nazpívané skladby z jiných stylových oblastí: rhythm’n’blues Raye Charlese Don’t You Know Cullumovi sedí stejně přirozeně jako klavírní balada písničkáře Randyho Newmana Losing You.
A v emotivně i orchestrálně hodně rozpaženém duetu Don’t Let Me Be Misunderstood, který v polovině 60. let proslavili britští Animals, Cullum zdatně sekunduje i dnešnímu jazzovému vokalistovi číslo jedna Gregorymu Porterovi.
Album Interlude potvrzuje, že nejlépe se „společenské potřebě“ stylově točit jazz vyhovuje tomu, kdo v sobě jeho nerv má odjakživa.
