RECENZE James White: Od Mirandy ze Sexu ve městě k vráskám, bolesti a křehkosti

Cynthia Nixonová se proslavila rolí Mirandy v seriálu Sex ve městě, nyní v našich kinech ve snímku James White ukazuje jinou tvář. Včetně vrásek.

Příběh James White patří k nenápadným lahůdkám, které běžný návštěvník kin v jejich nabídce snadno přehlédne – nebo se záměrně vyhne dalšímu rozdírání rakovinou. Na rozdíl od většiny melodramat založených na nemoci však James White jednak nevydírá, jednak vlastně nevypráví o umírání, nýbrž o útěku před dospělostí. Navíc způsobem, který mu na festivalu Sundance vynesl cenu diváků.

Titulní hrdina, jehož hraje Christopher Abbot, odmítá přijmout zodpovědnost za vlastní život. Drogy, alkohol, sex nebo jen věčná sluchátka na uších; hodí se všechno, co jej udržuje mimo realitu, kterou se urputně brání vzít na vědomí. Utíká od všech a od všeho, i z pohřbu vlastního otce, jehož režii převezme nebožtíkova druhá žena, zatímco její předchůdkyně, mladíkova nemocná matka v podání Nixonové, se přes příbuzenské trapasy přenáší s vyrovnanou a ohleduplnou důstojností. Herečka, která nedávno oslavila padesátku, si osvojila umění přirozeně stárnout; nečiní jí potíže předvést vrásky, bolest, porážku, únavu, odevzdanost, přesto v její křehkosti zůstává síla.

Loučení s pohádkou

Nicméně středobodem příběhu je její syn, zase jeden ztroskotanec, mistr nočních bitek, kalných rán, výmluv a sebeklamu. Když od matky slyší „Potřebuješ dospět a vypadnout z mého gauče“, namítne, že se o ni přece musí starat. A přidá kolovrátek slibů: „Já teď začnu žít zdravě, budu psát, spát, meditovat, jenom ještě musím na čas někam vypadnout, abych se dal dohromady“ – načež zmizí na mexické pláže. Nekonečné odklady, vytáčky, útěky motivuje jeho obava z břemena, jež přináší dospělost. Lže si do kapsy – ale dobře to ví, protože hloupý není; v tom tkví jedinečnost filmu, jeho síla i nekonečný smutek.

James White

70 %

USA, 2015, 85 min

režie: Josh Mond

hrají: Christopher Abbott, Cynthia Nixon, Scott Mescudi, Ron Livingston, Makenzie Leigh, David Call, Jeanette Dilone, Rosemary Howard, David Harris

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.1

Se zhoršujícím se stavem matky ve čtvrtém stadiu rakoviny včetně výpadků paměti se vyhrocuje i její vztah se synem, místy se člověku až nechce dívat, ale neodtrhne se. James White totiž vypráví věcně, stroze, přímě, nesentimentálně; na to, že jde o celovečerní debut režiséra Joshe Monda, až nečekaně vyzrále.

Samozřejmě nejde o podívanou pro dobrou náladu, která by nabíjela životním optimismem, poslední věci člověka sleduje dopodrobna po lžičkách, po kapkách, po vratkých krůčcích na cestě do koupelny. Ale také s pochopením pro milosrdenství pohádek, jak matka a syn budou bydlet v Paříži, ona si najde novou lásku, on se usadí, zaměstná, ožení, obstará jí vnoučata...

Důvěrnost poněkud ruší literární sklony mladíka i finále s kritikou nemocničního systému, kdy syn kolem sebe kope z čiré bezmoci. V neposlední řadě se Mond vystavuje srovnání s klasikem, neboť Michael Haneke na podobné téma, tedy jak obstát při utrpení blízkých, natočil svou Lásku před čtyřmi lety.