Za další tři roky byl Hitler jmenován kancléřem. Jaké aktivity Hitler od počátku 20. let vyvíjel? Jak se dostal k moci? Čí peníze NSDAP použila? Proč financovalo nacisty zahraničí? O tom pojednává výborná práce amerického publicisty Jamese Poola Kdo financoval nástup Hitlera k moci 1919-1933. Pool správně odhadl, že ve výkladu nelze oddělit rovinu politickou a ekonomickou; fakta z obou oblastí propojil a čtenář má před sebou detailní a čtivý, ale hlavně plastický příběh. Na Hitlerovi ukazuje, že moci nemusí být za všech okolností dobyto silou, že si ji lze koupit. Než však k tomuto přesvědčení Hitler dospěl, zažil řadu nezdarů a omylů včetně neúspěšného puče v roce 1923. Důvody, které vedly k finanční podpoře NSDAP, byly stejně rozdílné jako vlastní mecenáši, jimž je věnována více než polovina ze třinácti kapitol. V jedné řadě financiérů nacistů se tak paradoxně ocitají němečtí velkokapitalisté (včetně Židů), šlechta, očekávající od NSDAP návrat k monarchii, vojáci nebo široce ohraničené skupiny, jakými byly například ženy přitahované charismatickým "vůdcovým" zjevem, ale i skutečností, že Hitler byl dosud svobodný. Konkrétní důvody financování pak vedly od nacionalismu, antikomunismu a antisemitismu až po snahu získat vliv v NSDAP a rozložit ji zevnitř. Pool uvádí, že nacisty financovala i řada zahraničních "sponzorů". Peníze přicházely z Belgie, Československa, Finska, Francie, Holandska, Itálie, Maďarska, Rakouska, Švýcarska, Švédska, USA a Velké Británie. Stejně jako rostla strana a její výdaje, rostla i výše příspěvků. Do roku 1923 většina německých velkokapitalistů netušila, že NSDAP vůbec existuje. Po Hitlerově pokusu o puč se situace změnila. A později k největším domácím mecenášům NSDAP patřili průmyslníci Thyssen, Bosch, von Siemens či Krupp von Bohlen und Halbach, který byl po válce původně vybrán, aby jako zástupce německého kapitálu pykal v Norimberku společně s nacistickými zločinci. Přitažlivé jsou i závěrečné kapitoly zasazené do období let 1931-1933, kdy ve svízelných jednáních vrcholil boj o budoucí politické směřování Německa. Zajímavý je Poolův názor na osobnost kancléře von Papena, z nějž vyplývá, že tento muž patřil spíše k Hitlerovým protivníkům, zatímco řada dalších autorů tuto tezi popírá. Ke cti nakladatelství Práh slouží, že byl zachován poznámkový aparát, seznam literatury i rejstřík, což v našich krajích není obvyklou praxí. Drobné vady - k nimž lze přiřadit občasnou absenci přehlásky, nepřesný překlad ("Völkischer Beobachter" není "Rasový" ale "Lidový pozorovatel") nebo neupozornění na faktickou chybu (Francie nebyla členem Malé dohody) - na celkovém dobrém dojmu nic nemění.
Autor je historik James Pool: Kdo financoval nástup Hitlera k moci 1919-1933. Překlad Radek Uhlíř. Práh, Praha 1998, 334 stran, náklad a cena neuvedeny.
