Normálně je téměř nemožné vydolovat z hollywoodské hvězdy podpis, natož obrázek. Tedy alespoň v případě, že jste novinář. Ti totiž před každým osobním kontaktem s ní dostávají celý seznam restrikcí a opatření, mezi nimiž je i zákaz autogramů.
Přiznávám: mám slabost pro pronikavé modré oči Hannibala Lectera. A mám slabost pro "Tonyho" Hopkinse (v Římě, kde představoval thriller Obřad, mu nikdo jinak neřekl). Když zrovna nějakému vytrvalci z vatikánských listů vysvětloval, jak že to má s vírou (hraje "pochybujícího" kněze), přistihla jsem se, že dumám, jak si navzdory všem nařízením o podpis říct. Rezignovala jsem někde mezi druhou a třetí otázkou na Boha a vymítací proces. Ne kvůli seznamu a dohledu tří asistentů. Kvůli Hopkinsovi samotnému: z jeho drobné postavy vyzařovala taková autorita, že bych si zkrátka připadala nemístně.
Po deseti minutách skončil "inkviziční" výslech a začal rozhovor. Tedy pro mě spíš jakýsi předrozhovor – ten můj byl plánovaný až na následující den. Nikdo se neptal. Hopkinsův pohled, nepopsatelná kombinace vstřícnosti a tvrdosti, paralyzoval všechny včetně asistentů. Herec se pohodlně opřel, povolil knoflík u bílé košile a s očekáváním se rozhlédl.
"Bude to asi divná otázka, po všech těch hovorech o smrti a konci, ale nemohla mě nenapadnout: celý Hollywood se bojí stárnutí a bojuje s ním za pomoci botoxu a operací..." začala jsem opatrně. "... a já jako z Hollywoodu nevypadám, že?" přerušil mě Hopkins a zakřenil se. "Tak k tomu já mám HODNĚ co říct!" odtušil a nadechl se k odpovědi.
Od Picassa k Woodymu Allenovi
Pak ho ale zaujalo něco jiného. Papírové desky, na které si čmáral během rozjímání o Bohu a ďáblu. "To není dobré," zavrčel, vzal nové desky a pár desítek vteřin jenom kreslil. "To je pro vás," naklonil se poté přes stůl a podával mi skicu tváře. "Vy," dodal na vysvětlenou a uchechtl se. "Ať tady taky dělám něco smysluplného," pravil a vida můj vyděšený výraz, stáhl obrázek zpět a přidal ještě podpis. "Nechte si to. Tedy jestli chcete," dodal ještě, a aniž bych musela cokoli říct, jal se pokračovat v odpovědi na otázku k Hollywoodu.
Barvitě popsal interview s mexickými novinářkami, následně odvyprávěl historku z Picassova života a k pobavení všech přítomných zahrál, jak ho režíroval Woody Allen. Načež se zvedl, pozdravil a odporoučel se. Žádné hodinky, žádné odpočítávání – skončil přesně ve chvíli, kdy chtěl skončit on sám, ne asistentky se stopkami. Vypadal trochu unaveně, ale rozhodně.
Když jsem za ním druhého dne přišla, seděl na prosluněné terase téhož hotelu a přes tmavé brýle pozoroval panoráma Říma. Vypadal spokojeně. Tak spokojeně, že se ho člověk až bál vyrušit.
"Jen pojďte. My už jsme se včera viděli, že? Počkejte: Tereza, Praha, říkám to správně?" otočil hlavu herec proslulý fenomenální pamětí a vydal se mi v ústrety. Pevný stisk ruky, brýle na čelo a zase ten přímý pohled z očí do očí. "Děkuju za obrázek, zaskočilo mě to," přiznala jsem na úvod. "Vy jste si ho nechala? Tak to se divím," zašklebil se a modré oči schoval zpátky za brýle. "Můžeme začít, je krásně."