Hrůšovo podání Mé vlasti je prvním snímkem tohoto díla, který Supraphon natočil od Kubelíkova provedení roku 1990.

Hrůšovo podání Mé vlasti je prvním snímkem tohoto díla, který Supraphon natočil od Kubelíkova provedení roku 1990. | foto: Hanya Chlala, Supraphon

Jakub Hrůša diriguje přední český orchestr a sobě hvězdnou budoucnost

  • 1
Jméno Jakuba Hrůši stoupá ve světě klasické hudby raketovou rychlostí. Devětadvacetiletý brněnský rodák je šéfdirigentem Pražském komorní filharmonie a jeho jméno už zní i v zahraničí. "Na uměleckou zralost si ještě rád počkám. Přál bych si, aby nepřišla ani moc brzo, ani moc pozdě. A aby byla co nejtrvalejší," říká v rozhovoru.

Koncertem 22. září v pražském Rudolfinu zahájí Jakub Hrůša sedmnáctou sezonu Pražské komorní filharmonie. Do Prahy si odskočí z Anglie, kde dostal příležitost na proslulém operním festivalu v Glyndebournu. Po předloňském debutu je od letoška hudebním ředitelem projektu Glyndebourne on Tour.

Dirigent Jakub HrůšaZájezdová opera je u nás dost nezvyklá. Co vlastně obnáší a jaká je vaše úloha?
Teoreticky by nezvyklá nemusela být, pokud by třeba Národní divadlo nejezdilo pouze do Litomyšle, ale dejme tomu do deseti českých měst. Tento projekt vznikl jednak proto, aby hlavní letní festival v Glyndebournu měl vazbu na nové pěvecké talenty, jednak aby zpřístupnil mimořádné kulturní události i jiným místům v zemi. V praxi to vypadá tak, že každý podzim jsou nastudovány tři tituly přejaté z hlavního festivalu, ovšem obsazené zpěváky z různých zemí na prahu mezinárodní dráhy. Já musím být po celé turné přítomen, odpovídám za orchestr a vždy jeden titul nastuduji. Letos to je Don Giovanni, kterého jsem dirigoval i na letním festivalu.

Tato produkce měla hvězdné obsazení. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Bez přehánění zlomová. Vůbec poprvé jsem totiž trvaleji pracoval s opravdovou pěveckou špičkou, jako je barytonista Gerald Finley nebo basista Luca Pisaroni. A nabyl jsem dojmu, že čím hvězdnější zpěváci, tím snadnější je s nimi domluva. Jejich znalosti a zkušenosti jsou tak velké, že jsou schopni o hudbě diskutovat na vyšší než technické a výlučně řemeslné a provozní úrovni. Poprvé jsem také dirigoval soubor hrající na dobové nástroje, proslulý Orchestra of the Age of Enlightenment. Měl jsem z toho trochu obavy, ale zjistil jsem, že zrovna u Mozarta staré nástroje mnohdy ulehčují dosažení hudebního ideálu.

Festival v Glyndebournu

Po vzoru přehlídek v Salcburku a Bayreuthu jej ve třicátých letech založil bohatý majitel půdy a hudební nadšenec John Christie na své starobylé usedlosti v Sussexu. Postupem času se z něj stala jedna z nejrenomovanějších operních přehlídek v Evropě. Představení jsou tradičně doprovázena piknikem v místním parku.

Dostal jste v Glyndebournu další nabídky?
Příští rok v létě nastuduji Brittenovu operu Utahování šroubu, která je v Británii neobyčejně populární, takže to pro mne jakožto Čecha bude velká výzva. Na podzimním "tour" mě čeká Bohéma a další rok Dvořákova Rusalka.

Ovlivňují nějak rostoucí mezinárodní zkušenosti váš pohled na české hudební dění?
Doufám, že leccos ze svých poznatků předám hlavně Pražské komorní filharmonii. Ale jindy, třeba při práci v divadle, to může být i trpčí věc. Pakliže něco, co je například v Glyndebournu samozřejmostí, doma nefunguje, je těžší se s tím čistě lidsky vyrovnat a mít z práce radost.

Jak byste charakterizoval postavení Pražské komorní filharmonie ve světovém měřítku?
Má své renomé, umělecké srovnání s jinými podobnými tělesy jistě unese. Vážným problémem je naše ekonomická situace. Jen jeden příklad: pokud nemáte neochvějnou značku, musíte mít velmi silné finanční zázemí, abyste si mohli dovolit třeba zahraniční zájezdy, které dnes často stojí na ekonomické pomoci "zevnitř".

Dirigent Jakub Hrůša při zahajovacím koncertu 65. ročníku Pražského jara

Ve světě se o vás někdy píše ve spojitosti s Jiřím Bělohlávkem. Pozorujete nějak jeho vliv?
Věřím, že když je dotázán, tak o mně nemluví špatně... Ale vážně: už když jsem u něj studoval, naznačil mi, že není jeho přáním pomáhat mi tak, že jednoduše řekne, aby mne tam a tam angažovali, že si naopak musím cestu klestit sám. Podporu mi jistě projevil, ale to se týká kohokoli, o jehož kvalitách je přesvědčen. Ovšem přátelství mezi námi si velmi vážím.

Supraphon nedávno vydal živý záznam zahajovacího koncertu letošního Pražského jara, na němž jste se svým orchestrem provedl Mou vlast. Nakolik je namáhavá fyzicky?
Je přímo extrémní na výdrž, pro dechy a snad ještě víc pro smyčce, ačkoli to tak nevypadá. Smetana totiž nedopřává oddechu. I technicky náročný Mahler pracuje často s různými nástrojovými kombinacemi a zbytek orchestru nechá odpočívat. Kdežto u Smetany hrají všichni od začátku do konce.

Je pravda, že Smetana se hraje mnohem rychleji, než jak to sám předepsal?
Tempové pokyny jsou u Smetany často dost pomalé. Kdyby se dodržely přesně podle daného metronomu, byl by třeba pochod Ctirada a jeho mužů v Šárce průvodem dosti unaveným... Nevím proč. Možná to byla kombinace hluchoty a vědomí interpretační náročnosti v té době. U Beethovena naopak hluchota zřejmě vedla k představě rychlejších temp.

Kdy se dirigent dostává na vrchol?
Těžko říci. Třeba Leonard Bernstein byl na vrcholu sil v době, kdy dělal slavné popularizační pořady, složil West Side Story a vůbec byl v záři reflektorů. A přesto bych řekl, že to nejhodnotnější vytvořil až tehdy, kdy už byl starý a sešlý. Bezpečně však vím, že já sám si na uměleckou zralost ještě rád počkám. Přál bych si, aby nepřišla ani moc brzo, ani moc pozdě. A aby byla co nejtrvalejší.

Kdo je Jakub Hrůša

Narodil se v roce 1981 v Brně, studoval dirigování na pražské AMU u Jiřího Bělohlávka. Byl šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a asistentem šéfdirigenta České filharmonie a pařížského Orchestre Philharmonique de Radio France, od sezony 2008/2009 je šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie. V minulých letech debutoval u řady zahraničních orchestrů, od roku 2008 spolupracuje s festivalem v Glyndebournu. V této sezoně nastuduje mimo jiné Musorgského Borise Godunova v Kodani. Jeho podání Mé vlasti je prvním snímkem tohoto díla, který Supraphon natočil od Kubelíkova provedení roku 1990.