Filmy o muzikantech to mají trochu snazší v tom, že zvlášť pravověrným fanouškům stačí mnohdy ke štěstí svého oblíbeného umělce už jen vidět a vychutnat v situacích, které vlastně předem zná.
Walk The Line je v tomhle ohledu vynikající podívaná. Je sice pravda, že když porovnáte dobové fotografie Johnnyho Cashe s jeho filmovým protějškem Joaquinem Phoenixem, zjistíte, že mu herec vizuálně dost přidává, ale čert to vem.
Cashovo charakteristické držení kytary, pohyby na pódiu, to všechno naprosto přesně sedí, navíc Phoenix se v kůži countryové legendy pohybuje natolik sebejistě, jako by s mužem v černém odmala vyrůstal.
Phoenix společně s Reese Whitherspoonovou, která představuje Cashovu kolegyni a budoucí ženu June Carterovou, kromě toho všechny použité písničky osobně přezpívali. Výsledek není vůbec špatný, hlavně to ale oběma hercům dodává na přesvědčivosti a autenticitě.
Film podává Cashův příběh od narození až do konce 60. let, takže zabírá jak fenomenální vzestup v Memphisu díky singlu Cry, Cry, Cry, tak následný pád a triumfální návrat prostřednictvím koncertu ve folsomské věznici.
Pocit otevřeného konce nepřijde - film jednak zabírá víceméně ohraničenou kapitolu Cashova života a končí vlastně tam, kde skvělou otvírací scénou ve věznici začíná. Následné retrospektivní vyprávění a dovětek končící „ano“ June Carterové je celistvou vzpomínkou.
Nejlepší ale je, že Walk The Line funguje i mimo rámec hudebního fanouškovství, protože je vlastně příběhem chlapa, který byl pro otce vždycky tím druhým a který se s tím musí celý život vyrovnávat, a hlavně - je čistokrevným příběhem o lásce mezi Cashem a Carterovou. Tenhle film prostě šlape, stejně jako Cashova muzika.
