A snad ještě záslužnější je, že toto dílo britského autora svěřilo "polistopadovým" anglistům, přičemž oba se úkolu zhostili se ctí - jak překladatel Petr Fantys, před nímž stál stylisticky vskutku vybroušený text, tak Ladislav Nagy, autor obsáhlého zasvěceného doslovu, patří ke generaci, která studia na FF UK absolvovala po roce 1989.
Mantisou prostupují ironie, sebeironie a parodie, tedy síly podkopávající platnost všeho, co jim přijde pod ruku - od představ o klasických řeckých mýtech (pastýř místo hry na píšťalu onanuje u Zřídla poezie, "ve skutečnosti" pouhé bezvýznamné tůňky), až po šlechetnost úmyslů nynějších literátů (pracují dle hesla vše "pro akademické čtenáře", protože "jenom ti se dneska počítají"). Druhým a neméně důležitým stavebním kamenem se stává napětí mezi uměním "vysokým" a "nízkým". Převážná část dialogu mezi protagonistou a jeho múzou, jež na sebe bere rozličné podoby, se odehrává v posteli a točí se kolem milostného aktu; nicméně hovoří se zde též o problémech bytostně filozofických (vztah mezi subjektem a objektem ap). Úvodní motiv ztráty paměti je jako vystřižený z tzv. románů pro ženy. A luskne-li protagonista třikrát prsty (pozor: magické číslo!), přiletí jako v pohádce - pravda, lehce nepatřičný - popelník, z čehož vyplývá, že si autor postmoderně pohrává s literárními žánry a konvencemi. Typicky postmoderní je koneckonců i stále se vracející téma odrazu: na počátku doktorka svému pacientovi vlídně praví "Já jsem vaše zrcadlo", kdežto ke konci protagonista vysvětluje naivně se tvářící múze, jež si myslí, že "román měl původně reflektovat život", kterak je takovýto typ literatury už šedesát let po smrti. A má pravdu: Mantisa reflektuje literaturu nejen samu o sobě, ale i frustrace, jež ji provázejí či z ní přímo vyvěrají.
Oním zdrojem frustrací je tu samozřejmě především žena, i když žena "literární" - ať už ve formě inspirace nebo přímo výtvoru. Jak totiž tvrdí protagonista, "se ženskou vždycky skončíš v bahně skutečnosti, čili u slov". Ostatně konverzace mezi ním a "ženskou" ilustruje svého druhu lingvistický fakt známý už od dob Shakespearových Sonetů: slova se mohou stát nejen prostředkem výrazovým, ale i erotickým, jímž se různými způsoby dráždí. Však také psaní stejně jako sex není podle doktorky Delfyové ničím jiným než terapií, a i pozdější zapřisáhlá feministka a rockerka oděná v černé kůži chce po svém partnerovi před poskytnutím důkazu lásky deset vět o sobě. A třebaže roli múzy dnes přejímá "reklamní agent ve světě počítačů a textových editorů", věčným prokletím prózy jsou podle hrdiny stále "všecky ty dlouhé nudné pasáže mezi sexuálními scénami", jichž není ani s využitím až pornografických slov v Mantise patrně taky dost.
Strukturně je Mantisa vybudována na variacích příběhu, který se v každé kapitole jakoby uzavírá sám do sebe, ale zůstává otevřen všem možným interpretacím. Brilantní hříčka dospěje k závěru a hledat poselství by bylo nemístné. Otázkou nicméně zůstává, zdali vyprávění v průběhu všech těch verzí přece jen poněkud neztrácí spád a zdali se bonmoty a sžíravé repliky časem neokoukají. Největší úžas a barvitost přináší začátek druhé kapitoly, kdy s mohutným PRÁSK vpadne na imaginární scénu živel v podobě přízraku s elektrickou kytarou. Po této kulminaci (jakémsi literárním orgasmu) vyprávěcí tok pozvolna slábne. Smyšlené postavy se vyčerpávají, až nezbude nic. Nebo je to součást strategie pro literární "fajnšmekry"?
John Fowles: Mantisa. Překlad Petr Fantys. Doslov Ladislav Nagy. Rybka Publishers, Praha 1999, 232 stran, náklad a cena neuvedeny.
Mantisou prostupují ironie, sebeironie a parodie, tedy síly podkopávající platnost všeho, co jim přijde pod ruku - od představ o klasických řeckých mýtech (pastýř místo hry na píšťalu onanuje u Zřídla poezie, "ve skutečnosti" pouhé bezvýznamné tůňky), až po šlechetnost úmyslů nynějších literátů (pracují dle hesla vše "pro akademické čtenáře", protože "jenom ti se dneska počítají"). Druhým a neméně důležitým stavebním kamenem se stává napětí mezi uměním "vysokým" a "nízkým". Převážná část dialogu mezi protagonistou a jeho múzou, jež na sebe bere rozličné podoby, se odehrává v posteli a točí se kolem milostného aktu; nicméně hovoří se zde též o problémech bytostně filozofických (vztah mezi subjektem a objektem ap). Úvodní motiv ztráty paměti je jako vystřižený z tzv. románů pro ženy. A luskne-li protagonista třikrát prsty (pozor: magické číslo!), přiletí jako v pohádce - pravda, lehce nepatřičný - popelník, z čehož vyplývá, že si autor postmoderně pohrává s literárními žánry a konvencemi. Typicky postmoderní je koneckonců i stále se vracející téma odrazu: na počátku doktorka svému pacientovi vlídně praví "Já jsem vaše zrcadlo", kdežto ke konci protagonista vysvětluje naivně se tvářící múze, jež si myslí, že "román měl původně reflektovat život", kterak je takovýto typ literatury už šedesát let po smrti. A má pravdu: Mantisa reflektuje literaturu nejen samu o sobě, ale i frustrace, jež ji provázejí či z ní přímo vyvěrají.
Oním zdrojem frustrací je tu samozřejmě především žena, i když žena "literární" - ať už ve formě inspirace nebo přímo výtvoru. Jak totiž tvrdí protagonista, "se ženskou vždycky skončíš v bahně skutečnosti, čili u slov". Ostatně konverzace mezi ním a "ženskou" ilustruje svého druhu lingvistický fakt známý už od dob Shakespearových Sonetů: slova se mohou stát nejen prostředkem výrazovým, ale i erotickým, jímž se různými způsoby dráždí. Však také psaní stejně jako sex není podle doktorky Delfyové ničím jiným než terapií, a i pozdější zapřisáhlá feministka a rockerka oděná v černé kůži chce po svém partnerovi před poskytnutím důkazu lásky deset vět o sobě. A třebaže roli múzy dnes přejímá "reklamní agent ve světě počítačů a textových editorů", věčným prokletím prózy jsou podle hrdiny stále "všecky ty dlouhé nudné pasáže mezi sexuálními scénami", jichž není ani s využitím až pornografických slov v Mantise patrně taky dost.
Strukturně je Mantisa vybudována na variacích příběhu, který se v každé kapitole jakoby uzavírá sám do sebe, ale zůstává otevřen všem možným interpretacím. Brilantní hříčka dospěje k závěru a hledat poselství by bylo nemístné. Otázkou nicméně zůstává, zdali vyprávění v průběhu všech těch verzí přece jen poněkud neztrácí spád a zdali se bonmoty a sžíravé repliky časem neokoukají. Největší úžas a barvitost přináší začátek druhé kapitoly, kdy s mohutným PRÁSK vpadne na imaginární scénu živel v podobě přízraku s elektrickou kytarou. Po této kulminaci (jakémsi literárním orgasmu) vyprávěcí tok pozvolna slábne. Smyšlené postavy se vyčerpávají, až nezbude nic. Nebo je to součást strategie pro literární "fajnšmekry"?
John Fowles: Mantisa. Překlad Petr Fantys. Doslov Ladislav Nagy. Rybka Publishers, Praha 1999, 232 stran, náklad a cena neuvedeny.
