U Jany Klusákové se zdá zeslabená, možná již úplně odpadlá potřeba najít si pro knihu kohosi slavného a vlivného. Neboť vyjma psychiatra Františka Klátila Klusáková v minulé dekádě "knižně" zpovídala takzvané celebrity.
Byly to dialogy vnořené do přítomnosti i do dějin, do společenského dění. Dnes se jeví, že Klusákovou zajímají trochu jiné věci – směřuje k věčným otázkám.
A je osobnější: "Kdybych měla muže, kterého bych milovala, a navíc ctila pro jeho spolehlivost a další znamenité vlastnosti, ochotně bych se vzdala profese a veškerou energii bych věnovala rodině," přiznává v jedné otázce.
V druhé linii převažuje aspekt profesní: Jana Klusáková vytvořila svoji dosud nejlépe komponovanou knihu. Je rozvržena do osmnácti setkání s malířem Vladimírem Kokoliou (1956).
Každá kapitola má dokumentační úvod – kdy, kde a za jakých okolností se setkání uskutečnilo (aktivitou zavalený Kokolia pro tazatelku různě ukapával svůj čas) – a po něm následuje několikastránkový dialog, v němž se například probírá vnímání barev a světla, stárnutí, zdraví, jídlo, umělecká scéna a její provoz, vyučování umění atd. atp.
Setkání se odehrávala během dvanácti měsíců (od 21. dubna 2004 do 13. dubna 2005), proto titul Rok s Kokoliou. Plynutí času se v knize nachází v symbióze s něčím, co bychom mohli nazvat zastavováním času či touhou po takovém aktu; tato symbióza působí přirozeně, pravdivě.
Vladimír Kokolia je originál, kombinace zemitosti, tělesnosti a razantní síly s kontemplativní dotýkavostí a bezmála senzibilskou výbavou. Výtvarník, který před plátnem tančí tai-či, ale také docent na AVU a systematik, jenž na www.kokolia.cz zavěšuje stohy svých děl a textů.
Klusákové se podařilo Kokoliu pochopit a uchopit tak, aby pro knižní publikaci byl únosný. Jako očitý svědek nejednoho vystoupení skupiny E v 80. letech cítím, že v téhle Kokoliově hudební minulosti si publicistka není jistá v kramflecích, tam nechá na protagonistovi, co o "Éčkách" řekne; chybí jí osobní setkání se "šamanstvím" tohoto brněnského tria.
Ubrat mohla v superlativech, jimiž vybavuje charakteristiku Kokoliovy pozice na české kulturní scéně. On sám se tomu brání nejen z "povinné" skromnosti, nýbrž i proto, že známost prakticky každého malíře v současné české společnosti je skutečně velmi relativní.
K povedenosti Roku s Kokoliou přispívá vizuální složka publikace; respektive především kvalitní dokumentační fotografie Víta Klusáka. Barevná osmistrana s výřezy z Kokoliových obrazů už tak dobře nepůsobí – kvalita tisku a velikost reprodukcí nemají na to, aby přenesly energii barevných a tvarových struktur.
Rok s Kokoliou náleží k nejlepším knihám-interview, jež zde v posledních letech vyšly. Úsilím citlivě přizpůsobit formu rozhovoru zpovídané osobnosti se potkává s jiným nedávno vyšlým titulem, se Stopami Adrieny Šimotové, které připravil Karel Hvížďala.
