Což mu připisuje půl bodu k dobru, druhý půlbodík vyhrál nad On je žena! v souboji řemesel.
Jenže tohle nastavované nic by porazil i přenos obecního přeboru v kuličkách – pro seriál ČT je to hořké vítězství.
Nemůže se však divit, Strážce duší byl šizený jako káva v nádražní restauraci, aniž by zkusil udělat z nouze ctnost a ze hry na světovost jasnou nadsázku ve stylu Konce agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.
Stačí vzít závěrečný díl: ze záhadného pana Beneta se vykutá domácký pan Beneš, jezero Titicaca se probírá ve studiu, na výstřižcích, nejdále pak v Polsku, cizokrajný přízvuk se dociluje slovenským a tajemné napětí brnkáním na klavír.
Co byl vlastně zač Strážce duší? Po devíti večerech je pouze jasné, čím nebyl, totiž slibovaným thrillerem. Platonicky přičichl k milostné romanci, tu a tam k detektivce, častěji k vlastivědě nebo k pohádce.
Herci si předepsané deklamace, výklady, pochody, postávání a poučování vyložili nejpřesněji: jako účinkování v soutěži O poklad Anežky České.
I tam se vždy sehrála scénka a průvodce vyložil, jak se věci měly. Pravda, občas někdo vyhrál zlaťák, Strážce duší o poklady jen zakopával.
Střídání režisérů mu neumožnilo vymezit ani žánr, ani styl, ani osobitý rukopis, natož znaky kultu v duchu Akt X či Městečka Twin Peaks.
Jediným objevem seriálu tak zůstává fakt, že Lukáš Vaculík do půl těla nahý vypadá pořád dobře. Víc toho snad člověk ani nemůže chtít.
