Za skvělý nápad v úvodu a za hromadu vynaložené práce „uprostřed“ si tvůrci vysloužili tak báječnou pointu, jakou si ani oscarový autor nevymyslí.
Jistý Čech našel ve Švédsku v kontejneru špinavý kufr, jenž obsahoval jen dvaadvacet nafotografovaných negativů, po vyvolání 756 běžných turistických momentek s šesti neznámými Asiaty.
Tým režisérky Lucie Králové se rozhodl, že je zkusí najít. Hledal tři roky a na filmu, jenž pátrání zaznamenal, ocenil i časopis Variety „vážná témata globální komunikace okořeněná ironickým českým humorem“.
Humor je opravdu na místě, fráze o globální komunikaci tu přitom neruší, ale hlavní půvab snímku spočívá v kombinaci nekonečné hravosti s neúnavnou důsledností. Štáb, jenž si říká „detektivní jednotka“, zkouší – a v mezititulcích glosuje – nejroztodivnější metody.
Nalezené snímky vystavil; zpovídal lidi asijského původu na ulici i v institucích; vzal si na pomoc sinologa s kouzlem pohádkového dědečka, ale i zdejší policii a Interpol, kartářky i věštce s kyvadélky, soukromého detektiva i fotografa.
Od Tchajwanců poprvé slyšel, že záhadná šestka vypadá jako delegace vládních úředníků z Číny, jež si ze služební cesty udělala výlet po nepřátelském Západě. Ale také dojde na veselé úvahy o mafiánech a špionech i na měření aury.
A souběžně s výpravou do míst, kde se turisté fotili, se odvíjí nevtíravě civilní cestopis, z nějž vyplyne docela jiné rozdělení světa. Na lidi zasažené nákazou rezignace, že „to prostě nejde“, k nimž patří třeba švédský policista s kouzelnými výroky „Nemám žádné nápady ani pocity“, a na ty, kteří jí ještě nepodlehli – jako Němec, jenž se ozval na výzvu v místních novinách.
Je zajímavé sledovat rozdílné reakce: někdo se bláznivé hry na detektivku lekne, jiný jí nevěří, další se nadchne a pár lidí ji přijme jako samozřejmý typ lidské výpomoci. Jen přemíra mezititulků, byť leckdy vtipných, a slabší tempo v druhé třetině filmu maličko škodí.
Ale pak ze zdánlivě bezvýchodného kruhu nabere Ztracená dovolená úžasný „odpich“ díky čínské televizi, jejíž vstřícnost a přitom oficióznost „výměny kultur“ dává filmu politický říz: samovolný a při vší zábavnosti až strašidelný.
Z detektivů nové generace je náhle delegace ze starých časů, jež divákovi předkládá novou záhadu: jak v té situaci dokázali udržet dekorum vážných tváří.
