S filmy dabovanými do češtiny a za ceny prý v multiplexu běžné.
Trojrozměrný čili trojdimenzionální neboli 3D zážitek předvedl Imax v roce 1970 na světové výstavě v Ósace; rok poté otevřel první stálé kino tohoto typu v Torontu. Hraje dodnes a mezitím přibylo po celém světě přes dvě stě dalších: nejen v rámci multikin na půdě zábavně-obchodních areálů, ale mnohde i v muzeích, ve vědeckém středisku v Kuvajtu nebo Britském filmovém ústavu v Londýně.
Kromě zábavy totiž tato technologie slouží vzdělávacím programům pro školy, neboť podává výuku názorně hmatatelnou - od cesty na Měsíc přes africké safari či výlet do mořských hlubin až k putování vnitřkem lidského těla nebo atomu. „Divácký vkus se v různých zemích liší, zpravidla však platí všude, že dopoledne přicházejí školy, odpoledne rodiny s dětmi a večer lidé hledající zábavu,“ líčí O'Reilly.
Pohyblivá rozkývaná sedadla, která se někdy k podobným atrakcím přidávají, Imax nepoužívá, i bez nich je prý účinek „dynamický až až“ - ať už promítají běžné dvojrozměrné snímky, nebo vlastní, speciálně vyrobené 3D filmy, kterých jen letos chystají dvacet. Z původních děl je zatím největším hitem výlet do vesmíru, kdy kameru na oběžné dráze ovládali z rakety. Líbí se i výstup na Mount Everest nebo potápění k vraku Titaniku - u podvodních záběrů napětí zvyšuje fakt, že se tvůrci pohybují mezi žraloky, neboť s obří kamerou se do ochranné klece nevešli.
Obří je vlastně vše, co technologii vytváří. Filmové políčko je desetkrát větší než klasické, mimořádné rozměry mají kamery, promítací přístroje i plátno o výšce osmi pater. „Ten jediný speciální sál ve Floře, se čtyřmi sty místy a s plátnem dvacet krát pětadvacet metrů, přijde na sedm milionů dolarů,“ říká Mooky Greidinger ze společnosti ITIT, která v tuzemsku provozuje multiplexy sítě CinemaCity; má Galaxii a ještě před Florou chce otevřít Zličín.
Technické zázraky však diváky nezajímají tolik jako nabídka. S Imaxem mohou prožít setkání s historií včetně pravěkých zvířat, účast na koncertu Rolling Stones, s
|
Pro promítání jsou vyrobeny dva filmové pásy - pro pravé a pro levé oko. 3D film se promítá na plátno přes dvě polarizační čočky: ty zaměřují na plátno obraz z obou pásů. Paprsek pro jedno oko je polarizovaný vertikálně, pro druhé horizontálně. Laicky řečeno, každým okem vidíme něco jiného, ale výsledný „trojrozměrný“ svět vnímáme díky tomu, že naše nervová soustava dokáže zpracovat a propojit obrazové informace přicházející z každého oka zvlášť - přes speciální 3D brýle. |
A jak se diváci chovají? Vyzkoušejí si novinku a propadnou jí navždy, anebo se vracejí do klasických kin? „Máme za sebou spoustu průzkumů. Vyplynulo z nich, že na každém trhu se vždy vydělí skupina nadšenců natolik posedlých trojrozměrným zážitkem, že si nenechají ujít jediný nový film v tomto systému, ať je o čemkoli. Teprve po několika letech si začnou vybírat užší okruh témat, která je zajímají,“ odpovídá O'Reilly a z nástupu takzvaného domácího kina strach nemá: „Ta bitva se rozhoduje jinde, mezi televizí, videokazetami a nosiči DVD. Ale velká plátna nemají konkurenci.“
