Jak se přiživit na Anetě a přidat slizké zdůvodnění

  • 7
Na vše, čeho se hvězda dotkne, padá hvězdný prach. Platí to i pro nahrávky písní, které Aneta Langerová pořídila ve svých dvanácti až šestnácti letech a jež se objevily na zvláštní desce nazvané „...než se stala superhvězdou“.

Snímky z té doby, klasické hity Dizzy Miss Lizzy, Oh, Darling! nebo song Zatanči Jaromíra Nohavici, jsou spíš pracovními nahrávkami, které mají upozornit na nesporný talent.

Mohou se uplatnit jako bonusy nebo rarity, přiložené k budoucím deskám Anety Langerové. Ta je však nyní v pozici, do které se ještě žádná domácí zpěvačka nedostala. Zná ji celý národ, ale na trhu nemá ani jedno řádné album.

Jiří Barda, kdysi člen kapely Kroky Františka Janečka, této situace využil. Znal Langerové talent od jejího dětství, kdy působila v jeho sboru Bardáček. Společně s firmou Multisonic zařídili její účast v televizní soutěži Rozjezdy pro hvězdy nebo v pořadu Do-re-mi.

Zdálo se logické nebo možné, že Barda a Karel Vágner, hlava Multisoniku, jednou vydají Langerové desku.  Podmínky soutěže Česko hledá SuperStar však Langerovou zavedly jinam: k porotci Milanu Hermanovi a jeho firmě BMG.

Přesto vyšla podivná deska ...než se stala superhvězdou. Objevila se bez souhlasu Anety Langerové, vybavena sadou lišáckých triků. Třeba místo fotky na obalu je jen stín zpěvačky, což určitě nebyl výtvarný či umělecký záměr.

Leccos by se dalo svést na ješitnost zhrzeného objevitele talentu nebo snahu přivydělat si na nové hvězdě.

Co však přesahuje „obvyklé“ praktiky, je Bardův průvodní text, v němž se ,,morálně“ zaštiťuje Anetinou maminkou a jakousi děkovnou esemeskou zpěvačky. To je prostě hnus. A ten zde zůstane, i když se deska přestala po dohodě obou firem prodávat.