Petr Šabach je kmenovým a úspěšným autorem firmy Paseka: například kniha Hovno hoří má za sebou šest vydání, novela Putování mořského koně se nyní objevila podruhé, souběžně se Šabachovou novinkou, románem Babičky, jenž také má, myslím si, šanci dočkat se reedice. V Babičkách se prozaik vrátil - po předloňské epizodě Zvláštní problém Františka S., nepovedené románové variaci příběhu o prosťáčku božím, jež rozumí řeči přírody - na bezpečnou půdu autobiografie, ironie, nemudrování, situační komiky, socreálných situací a fenoménů, městské kultury, klukovského a chlapského světa.
Paní Irena a paní Marie jsou babičky Matěje, narozeného 21. srpna 1951 (Šabach se narodil o dva dny později). Vzdělaná, demokracií první republiky nevyléčitelně nakažená Irena, názorově podporovaná tetou Danielou, stojí na jedné straně, zatímco na levičácky naivních a komunistických pozicích jsou zabarikádováni Marie a polofanatický strýček Míla. Matěj mezi nimi pendluje a obratně se naučí jazyku každého z nich. Šabach jeho "schízu" podává jemně, kupříkladu takto: "Babička Marie se strachovala hlavně o to, aby nebyla válka. Matěj jí pokaždé uklidňoval slovy, že to Sověti nedopustí, a ona přitom šeptala: 'To je dobře... tak nevím.' A totéž, třeba tentýž den, opakoval babiče Ireně, ovšem s tím rozdílem, že řekl: 'To si Sověti nedovolí.'"
Matěj tvoří osu příběhu, k němu se vztahuje hemžení dalších figur a figurek, ale nedá se jednoznačně říci, že by byl hlavní postavou - pohybuje se na "špagátcích" životů a osudů obou babiček, potažmo tety Daniely a strýčka Míly. Nevelký román stačí obsáhnout léta 1951-1989, neboť je nastřihán pouze z iniciačních a typických výseků. To hlavní se uděje do počátku normalizace, kdy Matěj dospěje a vazba na babičky povoluje. Osmdesátá léta jsou stručným dovětkem, jímavým uzamčením knihy: věkem sešlé babičky žijí spolu, starají se o sebe, jejich názorové různice smazalo stáří, úbytek sil. Převratu se Irena už nedožila, devětaosmdesátiletá Marie jej prakticky nevnímá a zmatená teta Daniela, kterou Matěj vede do listopadových demostrací, se těší, že se vrací duch první republiky s masarykovsko-benešovskými ideály a s uvědomělým bojem za práva pracujících.
Nová Šabachova próza osciluje mezi stručným, "klipovým" bildungsromanem - tedy románem o zrání jednoho hocha a mladého muže - a barvitými obrázky ze života "obyčejného" lidu českého, reprezentovaného zde Matějem, babičkami, tetou, strýčkem a "přilehlými" postavami. Tahle žánrová nejednoznačnost nezdá se být optimální, nic totiž není vylíčeno úplně a soustředěně: na konci zjistíme, že si neumíme dost dobře představit, kým ten Matěj ve svých osmatřiceti vlastně je, jak žije; a titulní babičky se hlavně při Matějových výjezdech do ciziny z příběhu vytrácejí. Proč ta autorská přelétavost a nerozhodnost? Pravděpodobně proto, že Petr Šabach je z těch prozaiků, jež jsou bytelně připoutáni k zažitému a zaslechnutému. Před hodinářsky čistým "sesazením" jednotlivých složek díla, kdy každý detail ladí, protože matérii na "objednávku" dodá čirá a svobodná imaginace, Šabach je (s)vázán reáliemi, aniž ty třeba právě odpovídají logice a potřebám celku. Upřednostňuje navození dobové společenské atmosféry a životních pocitů, což ale zvládá docela s půvabem, bez dlouhých řečí a tlačení na pilu.
Babičky jsou knihou smíření, přívětivým a čtivým kusem, jenž nemá ambice promluvit do dějin, nýbrž skromně podotknout, že každý člověk v nich vězí až po uši. Z próz, jež trh obohatily v minulých měsících, bych je co do umělecké úrovně přirovnal k Hrdému Budžesovi Ireny Douskové. Oba autoři úsměvně, přitom bez selankovitých etických vulgarizací líčí, jak "to" v komunistickém Československu také bylo. Veškerou hrůzu života v šedé zóně, neboť odtud se jejich hrdinové rekrutují, zdaleka nevystihli, ale ani to neměli v úmyslu. Svou "drobnou" práci však odvedli dobře.
Petr Šabach: Babičky. Ilustrace Pavel Štefan. Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 1998, 176 stran, náklad neuveden, cena 139 korun.
