Brain storming patří k typickým exponátům výstavy Stealing Beauty, tedy Kradená krása, která do konce května představuje v Institute of contemporary art současný britský design.
Tvůrci, jimž je bez výjimky pod čtyřicet, mají málo společného s elegantně umírněným půvabem loňské výstavy v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Většina toho, co si obvykle představujeme pod současným ostrovním "dobrým designem", má totiž ve svých výtvarných genech zapsán Ruskinův smysl pro řemeslo, MacIntoshovu střízlivě elegantní secesi stejně jako zázrak poválečného luxusu z konce padesátých let. Autoři, jejichž tvorbu zaznamenává výstava Kradená krása, však vycházejí z jiných zdrojů. Michael Horsham, člen designérské skupiny Tomato (rodného dvojčete kapely Underworld) a přední mluvčí britského designu devadesátých let, je spatřuje v kutilských zálibách Marcela Duchampa. Vedle jeho rohových dveří - vždy otevřených a zároveň zavřených - připomeňme také roletu, jejíž výrobou se patron poválečné avantgardy bavil ke konci života.
Pozornost k drobným, každodenním úkonům a věcem, jež jsou stále po ruce, neústí v povinnost zušlechtit je či zakrýt jejich skutečnou povahu, ale najít k nim klíč. Už volba úkolů prozrazuje odstup a nadhled nad tradičním rozdělením rolí, mezi nimiž si tvůrce věcí vybírá. Horsham v katalogu upozorňuje, že buď jako designér vytváříte použitelné, funkční věci, nebo se jako umělec snažíte přijít sice s nepříliš užitečnou, někdy dekorativní, ale většinou afektovanou kreací. Šestnáct designérů a designérských týmů nechce jednoduše uspět v soutěži talentů vypsané velkou firmou či v hledání individuální formule, která by jim přinesla úspěch. Jejich design vychází ze zkušeností kutila stejně jako z přesných pozorování sociálního pracovníka.
Nejčastěji je ve hře móda pro teenagery, předměty každodenní potřeby, jednoduchý mobiliář - skříňky, stolky, židle, lampy, držáky a věšáky - či volná zamyšlení nad každodenními situacemi. Banální zadání a pokud možno co nejobyčejnější materiály představují jakýsi vzdor vůči velkým firmám na jedné a exkluzivním autorům na druhé straně. Výstava tak působí především jako místo, ve kterém nechali podle libosti řádit kutila. Lampa "vytočená" z role papírové lepicí pásky, skříňky z prachobyčejné lepenky však mají svůj neskonalý půvab a něco, oč jde i v téhle hře především - styl. Výstava je nejen "trendy", jak se v britské metropoli říká, ale ukazuje, že po Saatchiho senzačním výprodeji mladých výtvarníků má Británie ještě hodně co nabídnout.
Tvůrci, jimž je bez výjimky pod čtyřicet, mají málo společného s elegantně umírněným půvabem loňské výstavy v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Většina toho, co si obvykle představujeme pod současným ostrovním "dobrým designem", má totiž ve svých výtvarných genech zapsán Ruskinův smysl pro řemeslo, MacIntoshovu střízlivě elegantní secesi stejně jako zázrak poválečného luxusu z konce padesátých let. Autoři, jejichž tvorbu zaznamenává výstava Kradená krása, však vycházejí z jiných zdrojů. Michael Horsham, člen designérské skupiny Tomato (rodného dvojčete kapely Underworld) a přední mluvčí britského designu devadesátých let, je spatřuje v kutilských zálibách Marcela Duchampa. Vedle jeho rohových dveří - vždy otevřených a zároveň zavřených - připomeňme také roletu, jejíž výrobou se patron poválečné avantgardy bavil ke konci života.
Pozornost k drobným, každodenním úkonům a věcem, jež jsou stále po ruce, neústí v povinnost zušlechtit je či zakrýt jejich skutečnou povahu, ale najít k nim klíč. Už volba úkolů prozrazuje odstup a nadhled nad tradičním rozdělením rolí, mezi nimiž si tvůrce věcí vybírá. Horsham v katalogu upozorňuje, že buď jako designér vytváříte použitelné, funkční věci, nebo se jako umělec snažíte přijít sice s nepříliš užitečnou, někdy dekorativní, ale většinou afektovanou kreací. Šestnáct designérů a designérských týmů nechce jednoduše uspět v soutěži talentů vypsané velkou firmou či v hledání individuální formule, která by jim přinesla úspěch. Jejich design vychází ze zkušeností kutila stejně jako z přesných pozorování sociálního pracovníka.
Nejčastěji je ve hře móda pro teenagery, předměty každodenní potřeby, jednoduchý mobiliář - skříňky, stolky, židle, lampy, držáky a věšáky - či volná zamyšlení nad každodenními situacemi. Banální zadání a pokud možno co nejobyčejnější materiály představují jakýsi vzdor vůči velkým firmám na jedné a exkluzivním autorům na druhé straně. Výstava tak působí především jako místo, ve kterém nechali podle libosti řádit kutila. Lampa "vytočená" z role papírové lepicí pásky, skříňky z prachobyčejné lepenky však mají svůj neskonalý půvab a něco, oč jde i v téhle hře především - styl. Výstava je nejen "trendy", jak se v britské metropoli říká, ale ukazuje, že po Saatchiho senzačním výprodeji mladých výtvarníků má Británie ještě hodně co nabídnout.
