Kniha rekordů Šutky, jež zachycuje neskutečnou skutečnost izolovaného "státu ve státě" jménem Šutka, sice spadá do vlny mnohdy již stereotypních sociologických cestopisů, ale ve dvou ohledech je převyšuje.
Režisér Aleksandar Manič jednak našel nápaditý klíč – sbírání místních rekordmanů v čemkoli, jednak pracuje s nadsázkou v obsahu i formě, což mu umožňuje pobavený odstup, nikoli však výsměch.
Makedonskou romskou říši zalidňují lovci upírů i hvězdy místní pop-music, přeborníci v sexu i boxeři; perou sice u pumpy, ale mají vlastní televizní stanice, videoklipy i piráty a žijí ve víře, že "všichni nosí originál Versace". Pábení Maničových hrdinů je trochu hrabalovské, tudíž bezbřehé, nicméně zemité, poetické a zábavné bez toho, že by režisér svými "herci" manipuloval. Šutka je zkrátka lepší, poctivý Borat.
Naproti tomu komedie Noc v muzeu má název čitelný a nad něj už nic nepřidá. Je určena vyloženě dětem, což dává najevo dabingem i několika výchovnými motivy. Třeba jak otec potřebuje úctu syna, jak je důležité se vzdělávat či jak se zlosynové rodí ze staříků, jež společnost odkopla; navíc poskytne i návod, jak strašidelnou reklamou přitáhnout lidi do krachujícího muzea.
Ovšem podstatu tvoří fakt, že exponáty v noci ožívají, a z něj se dalo vytlouci mnohem víc smíchu, protože panoptikum sbírek je skvostné. Římané proti kovbojům, americký prezident s indiánskou stopařkou, Hunové na psychoterapii, praještěr aportující kosti, faraon vedle neandertálců – s tím by se ještě dalo pohrát! Nicméně i oživlé obrazy jako z maškarního plesu znamenají příjemnější výuku (nejen) americké vlastivědy než ve školních lavicích.
Také titul Smrtící nenávist 2 klade všechny karty na stůl. Prostě horor pro ty, kdo mají přesně tuhle zábavu rádi, tedy japonskou školu nekonečné kletby propojenou s hollywoodsky urostlými, byť herecky panenskými studentkami v ohrožení. Dostaví se veškeré skřeky, jekoty a efekty jako černá kočka, vlasy ovíjející se kolem nohou ve sprše nebo roztomilá scénka, kdy "cosi" laškuje se slečnou pod peřinou, zatímco partner je ve sprše.
Vůbec nejméně vzrušení přináší Fast Food Nation, příklad filmu tak ukrutně nezávislého, že už jen uspává. Nemá ani satirický tón, ani hrdinu, spíše krouží kolem lidí a lidiček ze zákulisí prohnilého hamburgerového průmyslu, což jsou kontrolor, zaměstnanci, mexičtí ilegální dělníci, protestující studenti a Bruce Willis u kávy. Všichni vedou nekonečné řeči, a pokud chtějí burcovat závěrečnými výjevy z jatek, zůstává otázkou, kdo poslední diváky probudí.
