Jak André Hardellet touží po svobodě

Vydobýt si jméno na francouzské literární scéně, zalidněné skvělými spisovateli, určitě není samo sebou. Jméno André Hardelleta (1911 - 1974) se tímto pojmem stalo. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Autor býval chápán spíše jako "autor pro autory", což potvrzovaly i projevy přízně starších spisovatelských kolegů, například André Bretona či Juliena Gracqa. Hardelletovu tvorbu mohou nyní posoudit i tuzemští čtenáři - v nakladatelství Karolinum vychází překlad knihy Na prahu ráje.

Vplout do širšího povědomí veřejnosti Hardelletovi umožnil jednak soudní proces pro urážku dobrých mravů kvůli textu Pomalé Lourdy (který ostatně ani nepodepsal), jednak nemalý počet šansonů vyšlých z jeho pera.

Nejznámější z nich je Bál u Temporelů, jméno, jež se objevuje v několika autorových pracích a také v knížce, kterou čtenář právě drží v ruce. Hardellet studoval medicínu, po několika letech však studií zanechal a pracoval v rodinné šperkařské dílně.

V roce 1947 došlo k určujícímu setkání se spisovatelem Pierrem Mac Orlanem, jenž mu ve své revui otiskl první texty. Montgolské město, Lovci, Dejte mi čas, jsou namátkou Hardelletova úspěšná díla, k nimž se řadí i Na prahu ráje z roku 1958.

Stroje na sny tu představují prostředek k rozšíření prostoru individuální svobody. Vášnivá touha po svobodě provází protagonistu příběhu, zřejmě spisovatelova alter ego, je nezbytnou podmínkou jeho života. Jako by svoboda znamenala pro Francouze víc než cokoli a není divu, když pro ni bez váhání vyjdou do ulic.

André Hardellet - Na prahu ráje
(ukázka z knihy)

Objevení nové Heleny Jeanteurové, docházející do jednoho z nejpřepychovějších tajných salonů Paříže, v té době ještě zhoršilo Massonův zmatek.
Maloval nepravidelně, bez vnitřní nutnosti a ze své apatie v duchu obviňoval Swaina a mladou ženu. Stačilo však, aby si představil nahou dívku pod zevnějškem cudné učitelky, aby nalezl svůj klid. Poutala ho k ní vášnivá touha, s kterou nebyl spojen žádný cit. Před ostatními hosty v penzionu se neprozradili jediným slovem či gestem. Chodíval za ní do ulice Ternes, když na ni měl chuť; jednou tam nebyla a on našel v Elianě kvalitní náhradnici. Došlo k tomu dost jednoduše, jako kdyby s tím celou tu dobu počítala, a Louisovo jméno ani jednou nepadlo. Eliana měla v sobě dostatečný takt, aby s Massonem hrála hru, která vyhovovala oběma, a navíc to byla hra velmi příjemná.
Profesor zase na deset dní z penzionu odjel, ale Massona tentokrát ani nenapadlo znovu do jeho pokoje vniknout. Nic nového by se nedozvěděl.
Od Rajské zahrady se mu nic pořádného nepovedlo, neosvítil ho žádný nápad a asi nikdy o sobě tolik nepochyboval jako právě v tomto období. Ostatně brzy bude mít úplně jiné starosti.
Poprvé se to stalo ve vlaku metra. Leo a Geo stáli pár kroků od něho. Leo se diskrétně usmíval a jeho kolega vytáhl z kapsy minci. Počkal, až ji Masson spatří a pak ji prsty zkroutil jako v bistru. Vystoupili beze slova na příští stanici. Jen se tak malíři připomněli, jak slíbili.

André Hardellet, Na prahu ráje. Obal knihy.