Způsob, jakým se příběh omilostněného vězně prodává, spíše odradí. Úvod uměle dramatizuje osudovým komentářem „miloval zbraně a ženy“, současně si alibisticky pootevírá zadní vrátka sdělením, že Kajínkovo líčení „může, ale nemusí být pravdivé“. Také aranžované výjevy mezi mřížemi čpí strojeností.
Ovšem jakmile se již v civilním prostředí ujme slova sám Jiří Kajínek, svým bezprostředním výrazem obrazovku naprosto ovládne od první věty: „Pořídil jsem si mercedes, přece si nebudu kupovat trabanta, když nevím, co bude zítra.“ Osobní zpověď, jakkoli je subjektivní, zkrátka díky vypravěči zabírá.
Otevřít trezor dá práci
Od rodného domu přes školní budovu k letní chatě je Kajínek hlavním průvodcem vlastní minulostí. Narodil se do slušné, milující rodiny – „S podivem, že jsem kradl“, dobře se učil, dvojku z chování měl jen za klukoviny – „Smrkali jsme do vlajek“. Hodně četl, sportoval, měl jít na práva. Podle fotografií hezký kluk, podle vzpomínek spolužáků frajer: „Dlouhé vlasy, vousy, motorka, nepil, nekouřil, holky na něj braly.“ Ale lákal ho život na hraně.
V jedné z hraných pasáží coby náctiletý s vlasy po ramena trénuje otvírání zámku a vykrádá první byt, současný Kajínek k tomu dodává věcné podrobnosti. Třeba jak věřil, že okradeným škodu nahradí pojišťovna, ale když zjistil, že bez jasných stop vloupání nic nedostanou, dodatečně zámky poškodil. „Už bych to nedělal, ale jestli někoho vůbec okrást, tak jedině stát a pojišťovny,“ volí usměvavý postoj Jánošíka. V každé druhé větě se za své činy sice omlouvá, avšak zároveň je bagatelizuje a zlehčuje. „Že to byl bezpracný zisk? Omyl, otevřít trezor dá práci, i čtyři hodiny!“
Kajínek se vidí jako lupič gentleman, který by nikdy nepoužil násilí a počítal s možnými důsledky, jen byly vždycky tvrdší. Poprvé za vloupání seděl coby sedmnáctiletý student: „Byla to klukovina, ale běžně se dává podmínka, já dostal rok natvrdo.“ Podruhé se zase doznal kvůli přítelkyni, které prý hrozili odebráním jejích potomků: „Já děti nemám, protože jsem zodpovědný, nesnesl bych, že vyrůstají, zatímco sedím ve vězení.“ Ale i když vystupuje jako dobroděj, nepěstuje sebelítost; na to je inteligentní, přesvědčivý a svéráznou životní filozofii podává často s humorem.
Třeba v líčení, jak coby už hledaný trénoval na střelnici s nic netušícími policisty, kterým půjčoval vlastní samopal, nebo při vyloženě operetní rekonstrukci situace, kdy s kamarádem ujeli policistům v jejich služebním autě za hranice. „Němci se smáli, když jsme jim to vyprávěli, ale vrátili nás, že prý už máme Havla – a dostal jsem dvanáct let. Za tohle?“ rozčiluje se český hrabě Monte Christo plánující útěky už cestou do vazby. „Dělal jsem jen věci, za které hrozil tak roční trest, za něj mi to dobrodružství stálo. Ale že bych šel vraždit, natož za sto tisíc? To mě uráží,“ zmiňuje obvinění, za něž si odseděl třiadvacet let, než dostal milost. „Měl jsem připravený krásný útěk, ten by se vám líbil,“ žertuje.
Protilék zdravé skepse
Film stříhá hezké postřehy jako strach z myčky aut s lacinými příměry šelem v zoo, ale jeho hlavní oporou je Kajínek sám. Možná hraje, ale dobře a s viditelným potěšením, navíc po boku kultivované přítelkyně předvádí pozitivní energii.
Proti tomu jedna z následujících epizod, kde aktér zpětně zkoumá na místě činu nájemnou vraždu, za niž odmítá vinu, už tolik nezaujme, protože pouze opakuje rozličné teorie, počínaje vstupy publicisty Josefa Klímy a konče záběry z hraného filmu Kajínek. Svědci, pozůstalí, otisky, nedopalky, dráhy střel, zmizelé důkazy se točí v bludném kole pochybností, odkud zázračné a jednoznačné odhalení už sotva vzejde.
Zkrátka Kajínek je zajímavější než jeho kauza a byť mu dokument pomáhá osvěžujícím střídáním hraných scén s reportážními prvky či s archivy, celkový účinek stojí a padá se silou jakkoli sporné Kajínkovy osobnosti. Pohoršovat se nad prostorem, který dostal, je zpozdilé, líčit sám sebe v lepším světle zase lidsky přirozené a hlavně Já, Kajínek připomíná důležitou věc. Že všude, kde se rojí pohádkáři, má divák protilék ve vlastní zdravé skepsi.
