Všemi dvanácti sbírkami, ze kterých bilační Básně vycházejí, prostupují dvě základní roviny, jejichž intenzita se v jednotlivých básních i souborech mění. Jednak jsou zde básně ryze existenciální, trpké a holé až na kost, až na poslední vlas z hlavy, kdy "nemám už co bych rval / půjdu spát asi..." Hořká, sebeironizující lyrika, kterou Krchovský na přelomu 80. a 90. let zjednodušuje až v jakési epigramy, se vysmívá samé "trapnosti existence". Hyperbola, s níž autor pracuje, se ovšem plynule přenáší i do druhé poetické roviny, kde nejdivočejší erotické sny a nekrofilní představy jako by se stávaly běžnou skutečností. To, čeho se v skrytu děsíme, co i v soukromí vytěsňujeme jako nepřijatelné, se zde - v postmoderní nadsázce, ironii a především hře - ozývá hodně nahlas. Hnusem a absurditou Krchovský obnažuje lidskou vrženost do světa, hrozný strach ze života, ale vyjadřuje i bezmocné přání, aby se vůbec dalo žít. Používá výrazy z nejnižších pater jazyka, aby to, co pojmenovává, už nemohl nikdo víc znehodnocovat, banalizovat. Nikoli ve vulgaritě, na niž se obvykle poukazuje, ale v překračování konvencí do území, kde se věci - pro někoho neomaleně - nazývají skutečnými, pokrytectvím nezjemněnými slovy, tkví skutečná básníkova provokace, je-li tu jaká. V beznaději smradlavého jara a studených těl se pro něj a čtenáře ukazuje jedna z možností, jak opravdově žít a psát.
Brutální kousky existenciální tíhy skládá Krchovský v básních rytmicky ukázněných a zvukomalebných, kde se zdaleka všechno neodvíjí jen od rýmových asociací. Napětí, které z tohoto spojení vzniká, může i po sto třiceti letech od vzniku moderní "prokleté" poezie působit na někoho nepřátelsky. Na toho, kdo jako by si nepovšiml, co, v jakém množství a jak apartně zabaleno se na nás valí z televize, videa, z filmů... A jaká je realita sama, nesnímaná pro zpravodajský prime time.
Krchovského poezie v zahrnutém bezmála dvacetiletí zůstává v mnohém soudržná. Ve verších z konce 70. let a v první půli 80. let cítíme ještě dost síly čekat na smrt: věčný monolog se smrtí prozrazuje vášnivé zaujetí pro život. Od poloviny 80. let však dychtivost hledat si ke smrti vlastní cestu postupně slábne a přibývá nezodpověditelných otázek: "Co dál, co si počít, na co se těšit?" Zda se především v básních z 90. let projevilo, že nastává přirozená proměna člověka a básníka Krchovského, ke které muselo dojít, teprve uvidíme. Jeden kruh se uzavřel, když je život vpůli se svou poutí. Polovina však není konec, znamená jen, že si nelze vystačit s tím, s čím doposud.
Poznámku zaslouží i redakční příprava svazku. Bylo opravdu nutné, aby už na počátku dostala edice do vínku lajdáckost? Řádnou ediční poznámku, jež by dílo skutečně shrnula, sotva nahradí text na zadní záložce přebalu...
J. H. Krchovský: Básně. Doslov a redakce Miroslav Balaštík. Host, Brno 1998, 250 stran, náklad neuveden, cena 229 korun.
