Ivo Pospíšil

Ivo Pospíšil | foto: archiv Ivo Pospíšila

Ivo Pospíšil z Garáže je ve svých pamětech rocker, který své plány plnil

  • 0
Paměti rockerů jsou v celém světě žádaným zbožím. U nás jich je poskrovnu. Kniha Příliš pozdě zemřít mladý od dlouholetého kapelníka skupiny Garáž Ivo Pospíšila neutěšený stav rozšiřuje o velmi zajímavou položku.

Ivo Pospíšil: Příliš pozdě zemřít mladý (obálka knihy)

V první řadě je třeba uvést, že kniha má skutečně dotaženou image – ostatně jako prakticky všechno, na co Pospíšil kdy sáhl. Paperback s černobílým titulem bez jména autora, jen s jeho fotografií z mladých let, s oranžovým hřbetem a růžovou zadní stranou obálky, jako by „pankáčsky“ polepenou fotografiemi a pseudovýstřižky s citáty týkajícími se autora.

To všechno nejen vystihuje Pospíšilův život, pohybující se na linii lemované termíny underground, rock’n’roll, nová vlna, taneční hudba a DJing, ale zároveň to (i formátem, grafickým zpracováním a množstvím fotografií) vyhovuje světovému standardu takové literatury.

Což je velký bod k dobru pro grafiky Petra Bosáka a Roberta Jansu i pro nakladatelství BiggBoss, jež se zabývá vesměs subkulturní tematikou – viz mimořádně úspěšné dvoudílné kompendium Kmeny.

DJ Zajíček

Ivo Pospíšil ve spolupráci se svým „ghostwriterem“ Vladimírem Juráskem postupuje přísně chronologicky. Na rozdíl od jiných hudebníků však téměř zcela přeskakuje dětství a prostředí, ve kterém vyrůstal, líčí vlastně jen na pár prvních stránkách.

Je to možná škoda. Třeba v pamětech Keithe Richardse jsou pasáže týkající se dětství jedny z nejzajímavějších. Na druhou stranu většina čtenářů rockerských vzpomínek obvykle bývá natěšena až na vyprávění o věcech, se kterými si vyprávějícího spojují, tedy o událostech týkajících se muziky. A k těm skáče Pospíšil rovnýma nohama.

„V šeru jen částečně zaplněné místnosti po zemi posedávali kluci a holky v keckách, ojetých džínách a batikovaných tričkách, na pódiu podivná vysoká postava neobratně měnila desky a duněla tam hudba, jakou sice na Svobodné Evropě nehráli, ale mne chytila okamžitě,“ vypráví Pospíšil o svém iniciačním zážitku na rockové diskotéce v Ženských domovech na pražském Smíchově v roce 1969.

Ivo Pospíšil (třetí zleva) s undergroundovými „máničkami“.

Oním vysokým diskžokejem byl Pavel Zajíček, budoucí básník, lídr kapely DG 307 a jedna z hlavních postav českého undergroundu. Už v této informaci je asi pro spoustu možná i pamětníků té doby velké odhalení, protože, jak o pár stránek dál Pospíšil píše, „o tom, že DJ Zajíček někdy pouštěl Deep Purple nebo Led Zeppelin, nesmím dodnes mluvit.“

Přes mnohé peripetie postupem času Pospíšil pronikl do rodícího se undergroundu, stal se členem Zajíčkových „Dégéček“ a ve své rodné vesnici Klukovicích pomohl uspořádat několik dodnes legendárních koncertů undergroundových kapel v čele s Plastic People of the Universe, s jejichž šéfem Mejlou Hlavsou se také úzce spřátelil.

Kavárenský povaleč

Přestože působil v experimentujících DG 307, jeho srdce tlouklo pro klasický rock’n’roll. Tomu se začal věnovat – a poprvé vážně hrát na baskytaru, jež se nadále stala jeho osudovým nástrojem – v kapele The Old Teenagers. Ta byla v prostředí „androše“ spíše trpěná, byť v ní hráli na vedlejší úvazek i někteří členové Plastic People.

Ivo Pospíšil v začínající Garáži (ale ještě s rock’n’rollovým knírkem)

Následovala výhybka k Classic Rock’n’roll Bandu, vlastně oficiální kapele, jež hrávala na koncertech i tanečních zábavách a plesech. Fotografie z té doby, na nichž má Pospíšil stylový kostým a pod nosem mohutný knír typu „sňatkový podvodník“, jsou prostě k zulíbání.

Většina čtenářů samozřejmě Pospíšila zná zejména z kapely Garáž. A možná že pro leckterého nepamětníka těch časů bude překvapivé, že ji Pospíšil založil s úplně jinými hudebníky než s těmi, s nimiž se skupina proslavila. Jejím prvním zpěvákem byl Karel Habal, Tony Ducháček byl přijat až po jeho odchodu.

Což je další ze zábavných historek knihy: „Pepa Janíček (člen Plastic People – pozn. red.) mi ho představil jako Tondu Ducháčka a řekl mi o něm, že je to takový kavárenský povaleč se sklonem k hulení, který si občas zajede na výlet do Západního Berlína. Skvěle se vyjadřoval a některé jeho slovní obraty doslova zvonily. Mluvil tak, jak jsem chtěl, aby Garáž zněla, měl přesně ten styl, jaký jsem hledal, prostě perfektní textař a ještě lepší frontman. Potíž byla v tom, že Tony nikdy nezpíval, nikdy nic nenapsal a ani ho to nijak nelákalo.“

Ivo Pospíšil (vpravo) s Milanem Hlavsou v San Francisku

Jak to dopadlo, je věc známá. Ducháček se stal jedním z nejcharismatičtějších zpěváků české rockové scény a také jedním z jejích nejosobitějších textařů. Ivo Pospíšil si prostě usmyslel, že ho z něj udělá. Nebylo to poprvé ani naposledy.

Leitmotivem Pospíšilových vzpomínek totiž je jeden fakt, který by sice mohl působit jako vychloubání, ale na jeho podporu hovoří skutečnost: jen málo věcí, které si Ivo Pospíšil usmyslel, nebylo realizováno. Na rozdíl od mnoha jiných plánů, které v undergroundu a rocku vznikly u hospodského stolu, nebyly ty jeho s rozedněním zapomenuty. Možná to nepůsobí příliš „rockersky“, ale aspoň je o čem mluvit. A psát.


Témata: Tony Ducháček