Pamětníci se jen stěží ubrání pohnutí: do stejné řeky vstupují Vladimír Kratina a Lenka Skopalová, kdysi představitelé Ivanova a jeho nešťastné manželky Sáry, nyní v rolích životem otlučené dvojice manželů Lebeděvových. Hostující Radek Holub zase býval tupě čestným doktorem Lvovem v úspěšném Léblově Ivanovovi v Divadle Na zábradlí - teď se představil coby bezskrupulózní Borkin.
Režisér Martin Čičvák vůbec přizval nezvykle mnoho hostů: o titulní roli se dělí Matěj Dadák s Janem Hájkem, jako hrabě Šabelskij se blýskne Marián Labuda, doktora Lvova hraje další Slovák Milan Mikulčík (na rozdíl od Labudy ovšem poněkud zápolí s češtinou), v roli Saši alternuje Magdaléna Borová s Helenou Dvořákovou. Z domácích doplňují společnost Dana Černá coby Ivanovova manželka Sára a Lada Jelínková jako vdavekchtivá vdova Babakinová.
Poněkud nesourodým dojmem však působí nejen ansámbl, ale i inscenace. A zdaleka to není jen tím, že se v Ivanovovi prudce střídají pasáže tragické s komediálními. Jen velmi obtížně se totiž hledá společný jmenovatel, zřetelnější smysl celého počínání. Příznačný je úplný závěr: těsně předtím, než se zoufalý Ivanov zastřelí, se celá společnost bez zjevné logiky dá do hysterického smíchu - snad proto, že neomalený Borkin právě nazval Ivanova "komikem"? Nebo má tímto smíchem vyvrcholit hořce směšná ubohost hemžení, z něhož se děj hry z valné části skládá? Těžko soudit, ale nejspíš jsem nebyl sám, kdo si připadal spíše nesvůj než zasažen.
Čičvák potvrzuje pověst režiséra, který nerad nechává inscenaci plynout svým vlastním tempem: často mění rytmus, přidává úmyslně pokleslé vtipkování, atakuje publikum nápadným používáním světel i množstvím antiiluzivních prvků (včetně DVD přehrávače i s dálkovým ovládačem přímo na jevišti), často odkazuje k současnosti, aniž by však inscenaci celkově "modernizoval". Některé scény jsou dotaženy až na hranici estrádní zábavnosti, jindy převládá ironický nadhled; často se hraje tlumeněji, než by odpovídalo vypjatosti situace.
Nic proti tomu, jenže dohromady se to všechno skládá hodně ztuha. V paměti nakonec zůstanou spíše jednotlivosti: osobní kouzlo Mariána Labudy coby zoufalého mizantropa Šabelského, Ivanovovo unavené balancování na hranici sympatií a sebestředné protivnosti nebo dokonale banální bavičství Holubova Borkina. Jako celek však je inscenace poněkud nevýrazná: činoherácký Ivanov č. 2 nepopudí, ale také nestrhne.
A. P. ČECHOV: Ivanov
Činoherní klub Praha. Překlad Leoš Suchařípa, režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller. Délka 180 min
Hodnocení MF DNES: 60%
