A doufá, že zajímavé postavy, jaké hrála během svého angažmá v Liberci, ještě přijdou.
Jak jste se dostala k divadlu?
Od druhé třídy jsem začala chodit na dramaťák a paní profesorka mě pro divadlo nadchla. Už na té základce jsem chtěla dělat divadlo, ale samozřejmě jsem si vůbec neuměla představit, jak to v showbyznysu chodí. Líbila se mi prostě představa hry s fantazií a převtělování se do jiných postav.
Zrazoval vás někdo? Třeba tím, že je těžké se prosadit, že si herec nevybírá ani práci, ani kolegy, že má často minimální peníze?
Nikdo z mého okolí o tomhle moc nevěděl. Rodiče mě podporovali, protože viděli, že mi dramaťák dělá radost. Paní profesorka mě spíš upozorňovala na to, že nejsem klasická kráska a že herec musí být především extrovert.
K velkým rolím se teď vlastně dostáváte přes showbyznys – přes Ordinaci v růžové zahradě k Titanii.
Úplně tak to není. V Liberci jsem měla velké dramatické role – například Lavinii v O’Neillově Smutek sluší Elektře nebo Giraudouxovu Ondinu. Leccos jsem si tam zkusila, až v Praze přišel seriál a muzikálové role. Na Titanii se samozřejmě těším, i když vím, že to určitě bude těžká práce. Už jen proto, že se hraje venku, a to je záběr jak na hlasivky, tak na bránici. Ale já mám zápřah ráda.
Na Shakespeara se těšíte prý i proto, že jste "tradicionalistka". Znamená to, že je vám bližší velké kamenné divadlo?
To ne. Pokud jsem řekla, že jsem konzervativní, měla jsem na mysli, že jsou mi blízké tradiční hodnoty. V Liberci jsem však nehrála jen klasiku, na malé scéně jsme uváděli i docela neznámé autory. Dokonce mi moje spolužačka z konzervatoře Káča Winterová záviděla, že můžeme tak experimentovat, protože přece jen Národní divadlo, kde je v angažmá ona, je více svázané.
Jak na léta v Liberci vzpomínáte? Absolventi škol se dnes na oblast moc nehrnou.
Profesně jsem tam mohla růst, ale bylo to velmi tvrdé. Nástupní plat byl asi tři tisíce, což nestačilo skoro ani na jídlo. Přežívala jsem díky tomu, že mi máma poslala vždycky něco na účet. Bydlela jsem v kobce metr krát metr a musela dělat v baru, abych si vůbec vydělala peníze na prázdniny. Navíc mě deptalo, že jsem byla v divadle pořád zavřená. Jako členka souboru jsem měla povinnost hrát skoro v každé inscenaci, i když to byly často malinké roličky. Dvakrát jsem odtamtud utekla.
Proč? Jen kvůli těžkým podmínkám?
Ze začátku trochu ze zklamání. Na konzervatoři jsme byli nadupaný ročník, se mnou studovali Linda Rybová, Kateřina Winterová, Matěj Hádek nebo Honza Teplý. Liberec potom vypadal jako stojaté vody, kdy herci chtěli skončit zkoušku v jednu místo ve dvě a nejvíc se těšili na pauzu na cigáro. Později jsem pochopila proč. Herci na oblasti dřou jako mezci, ale většinou mají ještě další povolání, aby se vůbec uživili. V tu dobu mě zachvátila jakási zastydlá puberta, říkala jsem si, že to není nic pro mě – já tady na jevišti umírám a lidi myslí třeba na to, že si doma pustí ještě fotbal. Celé mi to přišlo zbytečné, tak jsem utekla. Po roce jsem se vrátila, protože mi pěknou roli nabídla Lída Engelová, které si velmi vážím. Liberec mě určitě zocelil.
Takže tvrdost muzikálového světa vás nezaskočila?
Ne, mě dřina samotná baví. I když jsem u rodičů v Písku, nikdy jim nepomáhám přesazovat kytky, ale spíš skládám pytle s cementem nebo přehazuju písek. Fyzická práce čistí hlavu. Na muzikálu mě baví tancovat i zpívat, i když ve zpěvu mám zatím dost rezervy. Například na Lízu Doolittlovou v My Fair Lady, kterou jsem hrála v Plzni, se mnou každý den čtyřicet minut dřel korepetitor. V Praze jsem pak dostala roli Morgany v Excaliburu, ale to je figura, která zase tak moc o zpěvu není. Když si mě Petr Novotný vybral do Jacka Rozparovače v divadle Kalich, vybafnul na mě: Vždyť jsi měla stejnou roli jako Lucka Bílá, tak kde máš ten hlas? Já jsem přesvědčená, že hlasivky jsou sval a trénink se počítá.
Zpátky ke Snu noci svatojánské. Jak se vstupuje do inscenace, která už je nazkoušená?
Loni jsem takhle začala hrát ve hře Veřejné oko v Divadle v Řeznické místo Kláry Issové. To je komorní věc o třech lidech, takže stačilo pár zkoušek. Titanii jsem ještě nezačala studovat, tak uvidíme. Prozatím jsem se jen podívala na DVD záznam, abych věděla, jak inscenace vypadá. Podruhé si ho však nepustím, stává se mi totiž, že mám tendenci rychle si fixovat, a raději bych si Titanii udělala po svém, než abych opakovala hru Sabiny Laurinové. Hodně záleží také na tom, jak si to bude přát pan režisér.
Víte, podle čeho si vás režisér Ľubo Paulovič vybral? Podobný typ jako Sabina Laurinová nejste.
Vůbec nevím, ale nebylo to takzvaně "na první dobrou", od prvního pohledu nejsem typická královna víl. Leccos určitě udělá kostým a mě těší, že si mě vyhlédli, i když nevypadám jako princezna.
Titanie však není éterická bytost, je v ní dost živočišnosti i napětí.
Je to pohádková bytost, prvek z říše fantazie k ní patří. Jinak souhlasím, Titanie je divoška. Na zbytek si počkám na zkoušky. Potřebuji mít nejdříve absolutní jistotu v textu, pak se teprve v roli začnu zabydlovat. Teprve až po pár reprízách začínám cítit jistotu, a taky proto raději zvu své blízké do divadla většinou až po premiéře.
