Proslavil se coby muzikant po boku hvězd jako Blondie, John Cale, David Byrne či Patti Smithová, spolupracoval s Johnem Waitem a Davidem Bowiem.
Do Ameriky odešel s rodiči v 60. letech, v roce 1992 se do rodné Prahy na chvíli vrátil a stal se producentem - třeba kapely Lucie. Před dvěma lety pomáhal s první deskou i Anetě Langerové.
V současné době žije osmapadesátiletý Ivan Kral v malé vesnici ve státě Michigan, kde má prý po letech kočování konečně svůj klid. V Česku však občas vystupuje. Dnes večer jej fanoušci přivítají na koncertě v pražském paláci Akropolis.
* Jak dlouho se v Praze zdržíte?
Přijel jsem jen asi na deset dní, abych nazkoušel písničky, které dnes budeme hrát. Nazval bych ten koncert Ivan Kral Čechům, i když to zní trochu divně. Zahrajeme šestnáct nových skladeb, které jsem skládal v Americe, a k tomu přidáme pár starších písniček. Ale těch šestnáct bude mít v Česku celosvětovou premiéru, takže je tady uslyšíte jako první.
* Přijel jste tentokrát jen kvůli jednomu koncertu?
Ano. A nechal jsem si tady pár dní na přípravu, abych si byl jistý, že to bude to pravé a že ten koncert nebude trapný. Těším se na české publikum. Musím říct, že Praha se zdá být hudbě otevřenější než dřív, a to nejen té popové. Vyrostl jsem tady na vážné hudbě, tehdy tu nic jiného nebylo. Ten romanticismus ve mně už zůstal, pořád jsou mi melodické a mollové pasáže nejbližší. A tady k tomu mají lidé blíž než v Americe. Tam, když jsem se snažil v rocku prosazovat pomalou skladbu, tak mi řekli: Ivánku, tak to si hraj sám. Večer samozřejmě zahraju i písně s elánem a energií, ale určitě tam bude právě i ten český romantický duch.
* Kdo s vámi večer vystoupí?
Ze začátku jsem se snažil najít víc lidí, ale nakonec vystoupíme jen ve třech. S bubeníkem Emilem Frátrikem a basákem Oskarem Rožou. Oba jsou z Bratislavy, takže jsme coby kapela Čechoslováci.
* Budete nové skladby nahrávat na desku? Chystáte nové album?
Ne, zatím vůbec ne. Ani jsem o tom nepřemýšlel, protože za mnou nikdo s takovou nabídkou nepřišel. Ale možná to nakonec bude překvapení, třeba se někdo ozve a pak nové album vydám.
* Takže píšete jen tak do šuplíku?
Víte, já bez psaní nemůžu ani dýchat, píšu pořád. Takže jsem jen vybral ty, které se mi za poslední dobu nejvíc povedly, a s těmi jsem přijel. Většina z těch skladeb trvá tři minuty, nejsem Mozart nebo Johann Sebastian Bach. Sice je v mé hudbě taky určitý styl, ale je to o hodně jednodušší. Takže někdy ty skladby dám do pytlíku, za měsíc jich může být tak padesát, pak si je pustím a nechám si z nich jednu nebo dvě. Zbytek kolikrát nestojí za nic.
* Když máte tak rád české publikum, proč jste tu už nezůstal, když jste se v roce 1992 vrátil?
Protože už jsem tu neměl práci, a to mě nebaví, dokonce se toho bojím. Nechtěl bych zpohodlnět, radši dělám víc věcí najednou, což jde v Americe líp. Mám pocit, že člověk, který dělá celý život jen jednu věc, je šíleně nudný. Vždycky jsem dělal k hudbě i nějaké vedlejší práce - teď je to něco kolem finančních investic. Hudbou se navíc ani nejde uživit. A to nejen tady.
