RECENZE: Vlídný Binar hladí kočky a smiřuje

Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I­ k­ těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst.

Spisovatel a novinář Ivan Binar, vězněný komunisty. | foto: Post Bellum

Jen šmouha po nebi

80 %

Autor: Ivan Binar

Nakladatel: Torst

214 stran, cena 238 korun

Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem: tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.

Praktický pan Raus s ­postiženým synkem Vladislávkem. Mladinká Zuzička a její tatínek, profesor přes vlaštovky. Fortelná šenkýřka. Vrtichvost Klápště, co i v bezčasí a mimo prostor zavede jako platidlo utrhané knoflíky, vždyť šatů po Němcích je všude fůra. Jenomže idyla netrvá dlouho, brzy přijedou dohlížitelé a dají se do budování. Tady má vyrůst pravá socialistická vesnice plná nadšení, soudružské pomoci a splněných plánů v továrně na řetězy.

Antonín vzpomíná, drbaje přitom na hřbetě kočku Mňau, zvíře, jež se k němu přidružilo, když se do Spáleného vrátil po letech. A občas se zasní. Pak jako šmouha po nebi přiletí trojstěžník Modrý smíšek a na něm Lapuťané. Přesto nadobro nezmizí ani prohnaný Klápště, co už to dotáhl na tajemníka, ani chuligáni Bydžovský a Kvitko. Jejich nádherné dialogy v nářečí patří k nejlepšímu v knize, jsou přes všechnu autorovu laskavost dokladem jeho schopnosti vystihnout i svět gaunerů.

Číst tuhle knihu je jako ležet v­ zahradě za mírného počasí s vědomím, že věci jsou v pořádku. Ať už se stalo sebevětší příkoří, ať už se člověk v životě střetl se sebehoršími živly, s každým dalším pohlazením kočky Mňau je v každé další větě hmatatelnější odpuštění a­ smíření.